„Jízdenku prosím,“ ozvalo se opět. Podával jsem ji směrem k přístroji, když z něj se vyšel červený paprsek, něco v něm píplo a ozvalo se: „V pořádku.“

Notně roztřesenou rukou jsem schoval jízdenku zpět do peněženky, zatímco jsem se rozhlížel kolem. Ostatní cestující ovšem dělali jakoby nic. Že by novinka, která mi unikla? Asi. Jenže i tak mi stále bylo něco velmi divné. Ale nemohl jsem přijít na to, co přesně.

Po pěti minutách usilovného přemýšlení jsem se chtěl podívat na svůj mobil, zda mi nepřišla nějaká zpráva. Jenže mobil nikde. Ani v kapse, ani v batohu, prostě byl fuč. Znejistěl jsem. Vždyť jsem ho bral přece s sebou! Dívám se kolem dokola a najednou mi to došlo, co je jinak. Ačkoliv byl vlak napěchovaný cestujícími až k prasknutí, nikdo nedržel v ruce telefon a nezíral na displej!

Průvodce

„Divíš se? Pro systém bylo čím dál energeticky náročnější sledovat každého člověka na každém kroku. A tak bylo pro něj výhodnější přimět lidi, aby pokud možno všichni chodili pouze po vyznačených cestách. Obrazně, i doslova. Nepřizpůsobivá menšina byla tak málo početná, že se vyplatilo napíchnout jednotlivě každého zvlášť. Jelikož zbytek se choval natolik uniformně a roboticky, nebylo nutné jej dál sledovat. A tak se mobilní sítě jednoho dne jednoduše vypnuly. Mobily prostě přestaly fungovat,“ říkal mi neznámý hlas, zatímco jsem náhle zmizel z vlaku a ocitl se v naprosté tmě.

Paradoxně mi to bylo mnohem příjemnější než v divném vlaku.

„Co jsi zač? A kde to vlastně jsem? Vlak byl můj sen?“ zněla má okamžitá otázka poté, co Hlas ukončil svůj kazatelský proslov. „To je zcela jedno. Říkej mi jak chceš, třeba Průvodce. Ano, stále spíš, toto je řízený sen, do něhož jsem Tě přivedl, abych Ti něco ukázal.“

„A to jako co?!“ reagoval jsem mírně rozhořčeně, že jsem se ocitl v moci jakési bytosti, ne nepodobné bytosti Q ze seriálu Star trek.

„Že všichni spíte. Včetně Tebe. Lišíte se jen v tom, jak moc je Váš spánek hluboký. I vědomý sen stále zůstává snem.“

Na to jsem opravdu neměl co říct. A to jsem si sebestředně myslel, že vždycky mám co říct.

Ráno

„Musíme vstávat,“ zazněl nalevo od mne velmi důvěrně známý hlas mé Leňulinky a já jsem si uvědomil, že to byl opravdu všechno jen sen. A ten skončil. Opravdu skončil?

Když jsem chystal naše oblíbené ranní antioxidační drinky, spadla mi do jedné ze skleniček tinktura. Zlatobýl. Jak příznačný název. Dopadla přesně dovnitř sklenice a rozbila ji. Střepy všude. To není jen tak. Vzápětí se mi podařilo konvicí s vodou převrhnout malou vázičku. Už jsem byl v pozoru.

Vyústění

Brzy jsem pochopil proč. Během rána jsem musel začít řešit příkrý rozpor mezi dvěma zcela odlišnými světy. Jeden cizí, programovaný, druhý náš, živelný. Zatímco v tom prvním je živelnost brzdou, protože se vymyká kontrole, a je zákonitě nežádoucí, v našem je hnacím motorem se všemi klady a zápory. Je něj stále cítit závan svobodného jednání. To samozřejmě občas vykolejí nečekané „zádrhely“. Ale stále řešitelné. Prostě bereme je jak přijdou a také jak odejdou.

Změna je život anebo život je změna? Obojí zároveň. Ani ne tak navenek, i když i to je nutné, ale zejména uvnitř. V našich postojích, pocitech a vstřícnosti vůči životu. Vůči všemu, co s sebou přináší.

Především mění naši Hru. A i když nám všem chvíli trvá, než se v nových podmínkách či okolnostech zorientujeme, nejdůležitější je jediná věc, kterou si vždy po nejrůznějších bouřích a nesnázích musíme uVědomit:

My víme, že hrajeme.

Co bylo, bylo. Co bude, bude. Hlavní je, že jsme.

Jsme lidé a nikoliv programovatelní roboti.

Uvědomujme si to v každém okamžiku.

…

Prostě si uvědom sám sebe ve svém životě

Měl by ses změnit, abys jsi mne změnil

Nebuď otrokem, dělej, co cítíš

Měl by ses změnit, abys jsi mne změnil

Osvoboď sám sebe od závislosti na společnosti

Měl by ses změnit, abys jsi mne změnil

Rád bych žil svůj život po svém

Nikdo nemá právo mne předělávat

amber