Mirka jsem potkal zcela „náhodou“ na křižovatce pěšinky a lesní cesty, když jsem šel z Horní Lomné v Beskydech na Kyčmol. Jelikož jsem noc předtím spal pod širákem, když jsem viděl spacák, tak mi to nedalo, abych se ho rovněž zeptal, jak se spalo. Prý dobře. To já jsem nemohl říct. Nebyl jsem asi zvyklý. Navíc po obloze neustále létaly nějaké zvláštní objekty a rozhodně to nebyla letadla ani družice. Pak se dobře vyspěte, že?:-)

Ale zpátky k Mirkovi. Jak z něho vypadlo, odkud vlastně přišel, už jsem ho nepustil. Takový rozhovor si duše byť bývalého novináře nenechá ujít:-)

Co Tě vyprovokovalo k tak extrémnímu pochodu napříč republikou?

První důvodem bylo, že mi kvůli pracovním i osobním povinnostem začala opravdu chybět svoboda. Ne ta pomyslná, ale ta opravdová. Dá se to přirovnat ke kovbojovi, který cestuje prérií. A ten druhý důvod je, že celé mé okolí mi nevěřilo, že to dokážu. Dokonce se sázeli, který den to vzdám. To prostě byla motivace.

A měl jsi v některém okamžiku cesty chuť to vzdát?

Pár chvil bylo. Ale asi nejtěžší chvíle byla, když můj psí parťák musel odjet domů kvůli bolavé noze. A já pár dní nato jsem se skutálel do rokle. Když jsem se zastavil o strom, myslel jsem, že je konec. Přes dvě hodiny sem se snažil dostat do vesničky Brtnice, kde mi pomohla rodina Sodomkova ošetřit mé zranění. Naštěstí mi dodali i psychickou oporu. Že to přece nesmím vzdát.

Co sis přesně zranil?

Měl sem velké množství oděrek. A k tomu jsem si narazil sem žebra, pravé koleno a kotník. Hodně to bolelo.

Co se Ti honilo hlavou, abys to během dalšího putování překousl?

Že to kvůli lidem, co mne při mé cestě pomohli a povzbuzovali, nesmím vzdát. Ať se děje, co se děje. Čím víc věcí se kazilo, tím víc mě to hecovalo jít dál.

To bude jistě silnou motivací pro mnoho z nás v běžném životě. Jaké další nejkrušnější okamžiky jsi zažil během cesty?

Bylo jich opravdu moc. Hned první den sem končil u Františkových lázní ve vichřici, kdy mi nad hlavou praskaly stromy. Nebo si vzpomínám na cestu přes horu Dyleň (940 m.n.m.). kdy pršelo v kuse 9 hodin. Ač jsem šel zabalený v pláštěnce, byl jsem stejně úplně mokrý.

Potom sem zažil teploty, kdy mi teploměr ukazoval přes čtyřicet stupňů. Anebo když sem šel přes kopce na Hané od Líbiny do Tvrdkova. Přišla strašná bouře, blesky mlátily kolem mne. Druhý den sem se dozvěděl, že u Olomouce bouře zabila ženu bleskem. To mi tedy nebylo dobře. No a poslední týden mě hodně bolela šlacha na pravé noze. Zřejmě z pádu do rokle. Tak jsem ke konci hodně kulhal. Ale došel jsem:-)

Stalo se Ti, že jsi cestou nepotkal ani živáčka? A co divoká zvěř?:-)

V jednom úseku podél německých hranic jsem dva dny neviděl ani živáčka. Zvěře jsem si užil do sytosti, když sem viděl v Beskydech stopy vlka nebo medvěda. V bývalém vojenském prostoru Brdy jsem asi zahlédl losa. Nad Budišovem mě v lese doprovázel jezevec a zlatý hřeb je že u jezírka u Malého Chlumce jsem usínal asi z 20 divokými prasaty.

V klidu anebo jsi se klepal strachy?:-)

Klepal sem se strachy, protože jeden kanec měl údajně 300 kilogramů, co mi řekl jeden osmdesátiletý pán, co chodí pravidelně s kanystry osm kilometrů pro vodu. Říkal mu Pepa. Ale žádný mazlíček to nebyl. Prý ho zkoušeli odstřelit. Po asi 60 patronách lovci usoudili, že ho raději nechají být. Tak mu do revíru dali 4 bachyně. Jenže ty divočák rozškubal. Takže když potom slyšíte, jak kolem vašeho stanu dupe takový velikán a přes síťku pozorujete, jak s dalšími 19 prasaty opodál demolují stůl, lavičky a stojící popelnice, tak se klepete strachy, aby si vás nevšimli. Po asi 3 hodinách rachot ustál. A já znavený vedle mého psa jsem usnul. Ráno když sem viděl tu spoušť, tak sem si uvědomil, jaké štěstí jsem měl.

To věřím. To byla divoká zvěř. A co divocí lidé? 🙂

Pár sem jich potkal. Jeden z nich mě hned druhý den chtěl okrást v kempu, ale když rozepnul předsíňku u mého stanu a tam uviděl vrčícího německého ovčáka, tak se vystrašil, že možná utíká dodnes:-) Nad Hracholuskami ve vesničce Lipno jeden takový divoký člověk měl ve dvoře u hospody nepřivázaného obrovského psa. Byl to asi kříženec. Měl tak 80 kilogramů, kolem 80 centimetrů v kohoutku. Ihned jak mě uviděl, dal uši dozadu. Nasupil se a já věděl, že je zle.

Nebyl přivázaný, tak po mně vystartoval. Já měl na zádech přes 35kg a držel jsem svého psího kamaráda, takže nebylo jak utéct. Jediné, co mne napadlo, bylo to, že když byl skoro u mě, zvedl jsem ruce. A jako šílený jsem na něj začal řvát a dupat do země. K mému překvapení se to obrovské zvíře zastavilo, nevěřícně na mě hledělo a potom se pomalu vydalo zpět. Pak už jen vyběhlo párkrát se za námi, ohlédlo se a výhružně zavrčelo. Příhod mám ještě spousty, ale to by bylo na dlouho.

Jak Tě pochod napříč republikou změnil po fyzické a psychické stránce?

Po fyzické stránce mne to změnilo asi nejvíc, že sem pod extrémním zatížením zhubl 8 kilogramů. Mé tělo se naučilo fungovat v extrémní únavě, takže mi stačil minimální odpočinek při chůzi a občas i 3 hodiny spánku.

Zvykl jsem si překonávat bolest. Po psychické stránce se mi úplně změnily hodnoty. Například co bylo pro mne samozřejmé, že si doma můžu jít lehnout do postele, umýt se a najíst se, kdy chci, musel sem se naučit plánovat třeba dva dny dopředu.

Změnila se mi měřítka. Co mi autem trvalo 1 hodinu, tak pěšky trvá celý den. Ale nejvíc se na mé psychice změnilo to, že jsem po čase začal brát všechno s klidem. Málo co mě rozhodilo. A to hlavní – zjistil jsem, že dokud hlava neřekne, že tělo už nemůže, tak jdete pořad dál.

Jaká byla první směna v práci?

Velmi dlouhá a nudná, v porovnání s tím, jak jsem žil tři týdny před ní.

Nenapadají Tě nyní myšlenky, že bys ji mohl změnit?

Práci tu bych určitě chtěl změnit. Za nějakou, která by mě naplňovala.

Přeji Ti, aby se Ti to podařilo. Člověk někdy musí vykonat pro své okolí často nepochopitelné věci, aby našel sám sebe. Povedlo se?

Myslím, že ano. Během mé cesty sem si sáhl až na dno a našel vnitřní klid.

Amber moc děkuje za rozhovor:-)