​Hněv však nemusí být nutně špatný, dokonce je zdravý, pokud:

• si o něm můžeme s někým promluvit;
• jej nepoužíváme jako nástroj k manipulaci, ovládání, zastrašování a trestání ostatních;
• jej dokážeme účinně rozpoznat a zaměřit se na něj;
• jej dokážeme ovládat a oprostit se od něj;
• chápeme názory ostatních a respektujeme je, i když s nimi nesouhlasíme.

Na druhou stranu, nezdravý hněv je takový, při kterém:

• dusíme emoce, o kterých si myslíme, že jsou nevhodné, jako například pláč;
• jsme zklamáni sami sebou, dalšími lidmi a celým světem;
• viníme ostatní za naše neúspěchy a chyby;
• ztrácíme respekt a důvěru v ostatní;
• se cítíme příjemněji ve společnosti rozhněvaných a agresivních lidí;
• se nechceme od hněvu za žádnou cenu oprostit, i když pro to není důvod.

Nezdravý hněv je pravděpodobně nejnakažlivější a nejvíce zničující emoce. Hluboce ovlivňuje naši mysl a tělo. Hněv je přirozená reakce na hrozby a agresivitu ostatních lidí a je daleko výhodnější nalézt způsob, jak jej ovládat, než jej skrývat, protože potlačovaný hněv může „vybuchnout“. Pro naše předky byl hněv důležitý k přežití, protože dokáže zpřístupnit skrytou fyzickou a emocionální energii, která v případě nouze slouží k ochraně. Hněv je rovněž obrannou reakcí na vnímaný stresor, ztrátu nebo ohrožení a často za ním stojí skryté vnitřní i vnější spouštěče.

• Nízké sebevědomí: Někteří lidé trpí komplexem méněcennosti a věří, že toho v životě dokážou jen velmi málo, nebo vůbec nic. Pak se buď vyhýbají konfrontaci, nebo se chovají jako horkokrevní býci, protože se domnívají, že život je nespravedlivý. Pocit méněcennosti může způsobit pořádné nahromadění hněvu na lidi i celý svět.
• Frustrace: Jedná se o běžný zdroj hněvu, a pokud nejsme schopni najít způsob, jak se vypořádat se zdroji frustrace, je daleko jednodušší být neustále nahněvaný.
• Závist: Velmi silná negativní emoce, se kterou je nutné se účinně vypořádat, protože v opačném případě velmi rychle vede k hněvu.
• Neschopnost odpouštět: Zášť může vést k intenzivnímu hněvu a neschopnost odpustit lidem za to, co se událo v minulosti, je silným spouštěčem. Lidé se často rozzlobí, když si vzpomenou na všechny zlé věci, které se jim staly.
• Strach: Pokud se v životě nadmíru obáváme každé maličkosti, můžeme se o to snadněji rozhněvat. Strach sužuje naše životy a může nám bránit v tom, abychom žili naplno.

Vnitřní hněv může být rovněž důsledkem porušování našich osobních přesvědčení. Například pokud:

• známe někoho, kdo bije manželku jen proto, že se domnívá, že může za jeho vztek;
• potkáme na cestě řidiče, který si myslí, že silnice patří jen jemu;
• uvidíme dítě, o které se rodiče nestarají.

Pokud se chystáme vydat správnou cestou, měli bychom nejdřív zjistit, co u nás hněv spouští. Pro lidi může být často obtížné odhalit, co přiživuje jejich pocit hněvu, a najít způsob, jak před ním chránit své blízké.

Pokud si myslíme, že mlátit do boxovacího pytle v garáži je zdravý způsob, jak dát průchod svému hněvu, jsme na omylu. Vědci zjistili, že fyzický projev hněvu na neživém objektu může ve skutečnosti způsobit, že se v člověku nahromadí ještě více této emoce. Pokud se přestáváme ovládat a připadáme si přemoženi, měli bychom se naučit ovládat hněv dříve, než začne ovládat on nás. Při příchodu této emoce si můžeme povšimnout změn v těle. Cítíme nárůst hladiny adrenalinu, potí se nám dlaně a zrychluje tep. Tyto symptomy jsou srovnatelné s tím, co zažíváme při strachu, a není to náhoda, protože hněv pramení ze strachu z toho, že nad sebou ztrácíme kontrolu, jsme ignorováni, nejsme milováni a necítíme se bezpečně. Pokud dokážeme zjistit podstatu svého hněvu, velmi nám to v dané situaci pomůže.

Děti rodičů schopných zvládat hněv mohou v dospělosti reagovat podobně. Během dětství a dospívání může hněv bublat pod povrchem, dokud nezjistíme, že jej lze použít pro získání kontroly a síly. Tato skrytá síla se může dostavit najednou, když před námi například stojí nějaká výzva a případná odměna. Ovládnutí hněvu za účelem zlepšení produktivity a kvality života však bohužel není jednoduchou záležitostí. Rozčílený člověk má tendenci nejdřív mluvit a potom myslet, a proto mohou říct něco, čeho později litují.

Po epizodě nekontrolovaného hněvu můžeme mít tendenci se za takové chování potrestat, v důsledku čehož můžete cítit vinu a stud. Cítíme, jak se zbytek energie, kterou přinesl hněv, pomalu obrací proti nám, a připadáme si bezmocní. Lidé, kteří často viní sami sebe za své špatné chování, nespolehlivost a nedostatečnost, mohou nakonec začít věřit, že jsou skutečně takoví. Pokud nám lidé budou říkat, že jsme je zklamali nebo že jsme hloupí, budeme o sobe akorát uvažovat ještě negativněji, než doposud. Nesnášíme tyto pocity a nakonec se za ně můžeme začít stydět.

Vybudujeme si obranný mechanismus, pomocí kterého se s těmito překážkami vyrovnáme, a budeme se snažit reagovat co možná nejlépe. Je pravděpodobné, že budeme reagovat negativně na lidi s podobnými vlastnostmi, protože nám připomínají nás samotné. Podvědomě budeme věřit tomu, že obviňováním ostatních od sebe odlákáme pozornost. Až nás příště přepadne negativní myšlenka, zkusme se zamyslet, zda pro ni existují pádné důvody. Pokud žádné nenajdeme, měli bychom se s ní důrazně vypořádat a zapomenout na ni. Život je krátký, neplýtvejme proto časem na nedůležité myšlenky.

Někdy si myslíme, že je život nespravedlivý a celý svět stojí proti nám, a proto máme nutkání napadat vše, co nám přijde do cesty. Vybíjet si svůj hněv na lidech a okolí se může zdát jako sladká pomsta, ale tím, že ostatním lidem emocionálně a fyzicky ublížíme, ničeho nedosáhneme. Na druhou stranu, nadměrným potlačováním hněvu ubližujeme akorát sami sobě a lidé kolem vás pak ani netuší, že nás svými činy rozhněvali, takže v tom mohou nevědomky pokračovat. K výbuchu potlačovaného vzteku může dojít i při vypití velkého množství alkoholu. Pokud se tedy chceme naučit ovládat emoce, může být potřeba se nejdříve vypořádat s tímto problémem. (zdroj: www.healthguidance.org)

Ormus přináší vnitřní klid