Neocortex totiž neustále přirozenou mírotvornost lidské duše narušuje vysíláním impulsů agresivity, soutěživosti, arogance a dalších projevů útočné povahy. Především pak primárně nabourává ochotu spolupracovat, která je původní lidské bytosti zcela vlastní.

Úděl lidstva spočívá v sysifovské snaze vliv neocortexu na naši mysl minimalizovat, potlačovat, nevnímat jej, nenávidět či dokonce milovat. Nesmyslná, otupující či bezvýchodná je tato snaha, protože této části mysli bychom se mohli definitivně zbavit jedině odříznutím odpovídající dominantní části mozku. Samozřejmě mnohý přívrženec východních filozofií či dlouhodobý konzument konopí by mohl namítnout, že to lze i jinak, ale existuje obava, že to nebude nikdy stoprocentní, protože přestože mozková kůra vlivem těchto metod může znatelně ubývat (prokázáno i skeny mozku), nikdy nezmizí úplně. Stále bude naší součástí. Ba co více, ve výše zmíněném případě se může schovat do latentní podoby, kdy vliv neocortexu bude probíhat mnohem neznatelněji, což je paradoxně ještě mnohem těžší než když má někdo ego jako statný strom. Proč? Protože je dobře vidět na rozdíl od hada, plazícího se ve vysoké, zdánlivě příjemné trávě.

Tudíž úplně nejlepší cestou bude vliv neocortexu přijmout. Někdo tomu říká akceptovat své temné já. Možná by bylo příhodnější v první fázi jeho postupné eliminace jej nazvat součástí našeho celého já, bez jakéhokoliv přívlastku, protože v okamžiku, kdy jej nazveme temným, se proti němu negativně vymezujeme a zakládáme si na nekonečný souboj v naší mysli mezi světlou a temnou stránkou duše. Nebo mezi andělem a démonem v nás, pokud bychom chtěli mermomocí tyto dvě energeticky rozdílné části lidské podstaty personifikovat.

Zkrátka a prostě, jsme to my jako celek. Dále nedělitelná část jednoty. Podobně jako nekonečný stvořitel, bůh chcete-li, který stvořil člověka k obrazu svému. A jelikož ten není dobrý a ani zlý, je mu to Jedno, tak jsme na tom stejně i my lidé. Uvnitř. Prostě jsme takoví, jaci jsme. A nebudeme jiní. Navenek nám ale vládne neocortex, místo abychom vládli my jemu. Proto se musíme naučit svou osobnost ovládat. Náš vnitřní duchovní vývoj proto není o změně, ale o schopnosti řídit lidské tělo včetně jeho vědomí a obrazně vrátit strojníka z velitelské kabiny zpátky do strojovny.

Lidské tělo je stroj. Sice organický, ale kdo může tvrdit, že stroj může být pouze hromadou neživých součástek, když nejsme sami schopni definovat, co je to vlastně život? Jak můžeme vědět, že kámen nežije, když onen „živý“ stav budeme posuzovat podle nás samotných, sídlících na Zemi ve strojích?

Pokud si budeme myslet, že jsme jen strojem, tedy tělem, jak můžeme vědět, že jsme živí? Ve snu jsme rovněž přesvědčeni, že je skutečný, tak jak můžeme vědět, že náš život rovněž není sen? Kdo tvrdí, že není, nechť klidně spí dál, kdo pochybuje, může se probudit. A ten, kdo ví, ten prostě ví a tak nad tímto článkem může jen pokývat hlavou. Jenže, co my jen víme?

Vím, že nic nevím, ale ani tím si nejsem jistý,

přesto jsem rád alespoň za to málo, co vím.

Pokud bychom chtěli vědět vše, respektive podařilo by se nám tohoto stavu dosáhnout, zákonitě bychom se museli propadnout do nicoty. Rozplynuli bychom se v absolutnu. V nekonečném stvořiteli. Byli bychom vším a zároveň ničím.

Tak ostatně Jednou skončí cesta každého z nás. Někde uvnitř to víme. Tak kam spěchat, jak se zpívá v jedné zdánlivě prostoduché písni?

Kdo bude nejrychlejší,

ponese prapor do nebe až nahoru,

varuj, že se unaví,

cesta je dlouhá, zahučí do rygolu.

Vyhraje ten poslední,

dostane trofej pro zlatého vítěze,

čekej, že se vyjasní,

budem žít blaze, ale nikoliv draze.

Mám rád jednu starou hru,

nikdo v ní nespěchá,

udává jí tempo hlemýždí,

mám rád jednu starou hru,

nikdo v ní nespěchá,

jen blázen ujíždí.

Jenže tempo každého z nás, i to, které bychom mohli považovat za hlemýždí, můžeme vnímat každý zcela jinak. Závisí to na našem vnitřním nastavení – frekvenci. Tu nemůžeme jen tak libovolně natrvalo měnit. Jsme teoreticky schopni ji krátkodobě přizpůsobit okolnostem a prostředí, v němž se nacházíme, ale v dlouhodobém horizontu bychom popřeli naše skutečné já. Proto se říká, že by poslové měli převzít vládu nad zemí, protože vliv neocortexu na jejich jednání je nejmenší. Moc dravčího mozku posiluje přítomnost jistého antigenu. Rh faktoru.

Ten, kdo antigen nemá, není pod vládou dravčího mozku. Je tak mnohem více svým pánem, přestože i takový člověk je neocortexem ovlivňován, byť nepřímo. Bohužel neuvědomování si tohoto neznatelného vlivu může vést k přesvědčení, že tuto moc je možné rozšiřovat i za hranici vlastního jáství. Ano, přechází v neukojitelnou touhu mít moc nad ostatními. Tudy ovšem cesta k božství nevede.

Jak je zmíněno výše, je to jen velmi slabý, ale o to více skrytý a nevnímatelný vliv neocortexu, tedy dravčího mozku. Proto je zkouška touhy pomoci/po moci ta nejnáročnější, kterou můžeme absolvovat.

Nejtěžší je v tom, že si vůbec nemusíme uvědomit, že jí procházíme, ba co více, že jsme jí třeba neprošli. Ne nadarmo se říká, že nejtěžší nepřítel je ten, kterého nedokážeme identifikovat.

Tento nepřítel ve skutečnosti není naši skutečnou součástí. Je to pouze program, který nám byl vsazen, aby lidstvo zastavil ve vývoji. S takovým nepřítelem nemůžeme bojovat, protože jej tak budeme jen posilovat, jelikož bude mimo nás. Nikdy nad ním nezískáme moc. Proto jej musíme nejdříve přijmout a teprve pak se ho zbavit.

Jak jej ale pak v sobě nalézt? Je zapotřebí vystopovat jeho projevy:

a) zjevné

• arogance
• domýšlivost
• žárlivost
• vztek
• touha po penězích a po majetku včetně sebeprezentace „já mám“
• touha ovládat/manipulovat
• chuť útočit a vyhrožovat
• touha po slávě/zviditelňovat se
• intrikaření
• touha ulovit kořist (chuť na maso)
• a další

b) méně zjevné

• ješitnost
• pomstychtivost
• zlomyslnost
• posměch
• sobectví
• nevědomost
• závislosti
• atd.

c) skryté

• podléhání vnějšímu světu
• přijímání vnějších výzev namísto vnitřních
• braní vnitřních ohledů na vnější svět
• strach – ze smrti, z nemoci, z nedostatku, nepřijetí společností
• vzhlížení vzhůru k nebesům namísto k matce Zemi
• atd.

V podstatě existuje jediné pravidlo, jak rozeznat vliv dravčího mozku. A sice rozpoznat rozdíl mezi touhou a nutností.

Protože skutečná svoboda, ať už naše vlastní či ta,

kterou poskytujeme ostatním, je nezbytná nutnost.

Finále

Je možné se vymanit z vlivu neocortexu bezdpodmínečnou láskou? Velmi dobrá a zároveň záludná otázka. Pokud někdo tvrdí, že ano, jak si může být jistý tím, že neocortex není vůči ní zcela imunní či dokonce na ni alergický? Pokud vezmeme v potaz, že podstata jeho vlivu na lidskou osobnost se nevyvinula z bezpodmínečné lásky – on ji vlastně vůbec nezná – bude ji brát jako cizí element s cílem ji zničit, v lepším případě ignorovat. Důkazem nechť je xenofobní nastavení současného lidstva vůči změnám a cizím vlivům.

Zůstává nám tak jediná možnost, jak se osvobodit. A to opět a jedině myslí samotnou. Protože ta v současném nastavení fungování člověka určuje podstatu našeho bytí.

Myslím a tedy jsem.

Teprve pak budeme schopni spojit obě polarity dohromady v jeden celek a být bezpodmínečnou láskou. Musíme mysl přijmout do našeho jáství a ne ji spláchnout do záchodu, jak se občas či častěji někdo nechá slyšet.

Do tohoto okamžiku splynutí:integrace rozumu:citu – těchto jedněch z mnoha protikladných polarit – jsou všechna krásná slova o bezpodmínečné lásce jen a jen slova, která vycházejí opět z naší mysli. Nikoliv ze srdce. Pokud by tomu tak bylo, stačil by jediný člověk, který by to mohl rázem změnit, protože pokud jsme všichni mezi sebou spojení, jeho impuls nekonečné bezpodmínečné lásky by nutně musel zasáhnout všechny. Jenže když je současná podstata lidstva postavena na rozumu, je jakákoliv snaha o šíření lásky mezi k tomu uzavřenými lidmi naprosto marným úsilím.

Cesta vede přes roz-um. Tedy rozvíjení umu. Rozvíjení schopnosti žít naplno, aniž bychom přemýšleli, jak žít, ale proč žít. Najít svůj účel, své poslání. Každého z nás je jiné, nenapodobitelné. Je proto zcela ztrátou času následovat veškeré guru či proroky, tím spíše ty falešné. Jak jej rozpoznáme?

Poutají na sebe pozornost, jsou pod vlivem vlastního neocortexu, protože jsou sami součástí systému, který je mnohem důmyslnější, než si sami dokážeme představit. Stvořily jej bytosti daleko vyspělejší než jsme my sami. Proč?

Existuje obava, že na tuto otázku z hlediska naší úrovně vyspělosti nemůžeme obdržet pro nás pochopitelnou a tudíž i přijatelnou odpověď. Můžeme jen tušit.

Třeba by systém mohl být ochranou před námi samotnými. V důsledku kontaminace dravčí myslí. Skutečnost, že systém v důsledku zásahů zvenčí a zároveň vnitřní degradací pádem vědomí lidstva zmutoval v současnou neudržitelnou podobu, na které je bohužel drtivá většina lidstva zcela závislá, je irelevantní. Přesto je možné to změnit. Nikoliv však kolektivně. Pouze individuálně. Každý sám. Žádný hromadný vzestup se konat nebude. Tím spíše, pokud na něj nebudeme připraveni.

georg