Dříve nebo později se naučíme, že lhát je „špatné“, a také že lhát bychom neměli. Ale pokud nás něco naučil film Lhář, lhář s Jimem Careym, pak je to skutečnost, že to zkrátka není možné. Všichni někdy musíme lhát.

Někteří lidé jsou však patologičtí lháři. Znamená to, že nepřestávají šířit dezinformace o sobě i druhých. Psychologické důvody tohoto chování jsou stále poněkud nejasné, ale ve třetím vydání příručky Diagnostický a statistický manuál duševních poruch má již pojem patologický lhář své vlastní místo a dostává se tak na úroveň symptomům osobnostních poruch jako jsou psychopatie nebo narcismus.

„Pokud se bavíme v kontextu toho, co v nás vyvolává soucit a empatii, myslím, že problém spočívá v defektu neurálních cest,“ řekla nám Judith Orloff, autorka knihy Empatova příručka přežití.

„Je to proto, že narcisté, sociopaté a psychopaté trpí takzvanou poruchou nedostatku empatie, což znamená, že necítí empatii stejným způsobem, jako my.“

Narcistům na pravdě nezáleží

Když vám na druhých nezáleží, lhaní vám přestává vadit. Nedostatek empatie v podstatě znamená nedostatek svědomí, což je pro mnoho lidí těžce uchopitelný koncept.

„Když lžou, neraní je to stejně, jako by to ranilo nás,“ říká Orloff.

„Mnoho lidí vstupuje do vztahu s patologickými lháři nebo zkrátka nemohou pochopit, proč lžou, protože se snaží zařadit si tyto lidi do běžných standardů empatie.“

Ale oni tam nezapadají. Ve skutečnosti si v polovině případů možná ani neuvědomují, že lžou, protože si toho nejsou vědomi. Orloff říká, že vlastně věří tomu, že po většinu času mluví pravdu. Není to až tak samotných faktech, říká, jako spíš o potřebě mít nad někým moc.

Pro velmi citlivé lidi je to extrémně nebezpečné, protože narcisty přitahují. Pak, když vidí někoho lhát, pokoušejí se tomu přijít na kloub nebo obelhávají sami sebe.

Lhář vás chce přesvědčit, že má pravdu on a nikoliv Vy

Jakmile lhář jednou začne se svými pavučinami, může to skončit až tzv. gaslightingem. To je situace, kdy jste dokola přesvědčováni o tom, že vaše verze reality je nesprávná a začnete věřit pokřivené pravdě manipulátora.

„Velká síla vztahu spočívá v tom, když si můžete navzájem říkat pravdu a jeden druhému důvěřovat a být autentičtí. Patologický lhář ale rozhodně není tím, komu můžete věřit,“ říká Orloff.

„Nemůžete si kolem nich vystavět svůj život. Je to jako morální deficit bez zodpovědnosti. Patologický lhář se vám neomluví za to, že lže. Řekne vám, že je to vaše vina.“

Patologický lhář má rafinované způsoby, jak k sobě poutat okolí. Jediný způsob, jak mu uniknout ze spárů, je najít v sobě dostatek síly a říci „ne, není to moje chyba, nezní mi to jako pravda, takže ti opravdu nemůžu důvěřovat.

Lidé však bohužel o sobě pochybují, protože lhář své lži stupňuje jen pozvolna. Může to začít malou milosrdnou lží a o pár měsíců později lhář život oběti změní v naprostý zmatek utkaný z pavučiny báchorek.

„Pokud lhář lže, nesnažte se pro to najít omluvu,“ říká Orloff

„Lež je lež. A pokud se lhář dostane s Vámi do konfrontace a řekne vám, že je to vaše vina nebo že se to nestalo, pak vězte, že se děje něco velmi zlého.“

Kompulzivní lhář není nutně zlý člověk

Psycholožka Linda Blair, autorka mnoha psychologických knih nám řekla, že někteří kompulzivní lháři jsou zkrátka příliš impulzivní, než aby říkali pravdu.

Impulzivně-reflektivní škála je zakořeněna v našich genech a pro silně impulzivní jedince je velice těžké obětovat čas hlubšímu promýšlení, stejně jako je pro hloubavého člověka těžké jít do něčeho po hlavě.

„Pokud jste impulsivní jedinec, je pro vás skutečně obtížné prolomit zvyk, neboť v sobě máte ten vtíravý pocit, že musíte všechno vyřešit hned teď,“ říká Blair.

„Takže když vás něco napadne, prostě to řeknete. Neznamená to, že jste lhář, ale je pro vás o něco obtížnější s tím přestat, víc než pro někoho přemýšlivějšího.“

Patologické lhaní a narcismus nejsou synonyma, jdou jen občas ruku v ruce. V ostatních případech kompulzivní lháři jednoduše nemusejí mít dostatek kapacity k tomu, aby přestali chrlit slova. Blair dovává, že lháři se jen potřebují naučit ovládat své nutkavé potřeby. Jejich lži nepocházejí nutně ze zlých úmyslů.

„Mám za to, že jen nevědí, jak se s tím vypořádat,“ říká.

„Myslíme si, že to má v podstatě co do činění s funkcí mozku a způsobem, jak mozek některých lidí pracuje. Proto je pro ně mnohem obtížnější porozumět vlivu svých slov na ostatní lidi. Zatím to však stále nevíme jistě.“ (zdroj: sciencealert.com)