Mozkové implantáty vám změní náladu

Se vzrůstajícím povědomím o této problematice se vědci začali ptát, zda by bylo možné dostat se hlouběji do mozku. Špatně fungující obvody najít a postrčit elektrický tok tak, aby začal lépe pracovat. A současně tak vyřešit původní neurologickou příčinu onemocnění jako jsou například deprese. Mozkové implantáty tak již nemusí být jen pouhou sci-fi.

Elektrošoky jsou prehistorií moderních metod

Nápad jak vylepšovat lidský mozek, není ve vědeckých kruzích ničím novým. Ve třicátých letech minulého století byla představená tzv. elektro-konvulzivní terapie, což není nic jiného než známé elektrošoky.

Nicméně novější metoda – hloubková mozková stimulacese (HMS) – se snaží cíleně opravit určitou nefunkční část mozku. A to tak, že by se do těchto oblastí zavedly přesně časované elektrické pulzy.

Celá metoda funguje na bázi velmi přesných a citlivých elektrod, které se chirurgicky vloží hluboko do mozku. Tyto mozkové implantáty jsou pak ovládané malým zařízením implantovaným pod klíční kostí. Jakmile je vše na místě, lékaři pak externě přizpůsobují pulsy na frekvence, které by měly opravit vadný obvod.

Mozkové implantáty mají zelenou zatím jen částečně

Úřad pro kontrolu potravin a léčiv Spojených států schválil tuto metodu pro řešení zatím pouze pro několik málo zdravotních problémů.

• nemoci pohybového aparátu
• dystopie a jiné progresivní neurologické obtíže pohybového ústrojí
• symptomy Parkinsonovy nemoci

Tato metoda navíc pomáhá pacientům s epilepsií v případech, kdy tradiční způsob léčby selhal.

Vědci sice pokračují ve výzkumech, ale už teď je zřejmé, že potenciál této technologie vznáší etické a sociálně kulturní otazníky. V rozhovoru o tom promlouvá James Giordano, který je ředitelem programu Studie neuroetiky z univerity v americkém Georgetownu. Kromě své medicínské praxe je zároveň konzultantem americké armády, která zkoumá možnosti využití mozkových implantátů.

Co přesně je hloubková mozková stimulace a jak funguje?

Historické počátky stimulace mozku byly velmi primitivní a surové. Neurochirurg se ho dotýkal elektrodou. A více méně čekal, co se stane. Mozek byl pro lékaře řadu let neprozkoumaným místem. Neexistovala žádná mapa, abychom přesně zacílili, kam chceme elektrody umístit. A na jaké části mozku působit. I samotné elektrody nebyly zdaleka tak přesné jako dnes.

V současné době máme mnohem širší povědomí o síti zauzlení neuronů. Právě ony se podílejí na různých nemocech (Parkinsonova choroba, obsesivně-kompulzivní porucha), odlišných myšlenkových vzorcích a na emocích. Hloubková mozková stimulace poskytuje poměrně přesný způsob, jak s pomocí elektrod nasměrovat elektrický proud do mozkových buněk s cílem ovlivnit jejich aktivitu.

V současné době se řada vědců zabývá testováním této metody k řešení psychických nemocí. (například obsesivně kompluzivní choroba).

Výsledky klinických studií jsou prozatím neurčité. Někteří pacienti zaznamenávají výrazné zlepšení svých obtíží, jiní nevnímají žádnou změnu. Nebo někteří naopak pociťují zhoršení svých příznaků.

Jak určit přesný příkon elektřiny, kterou má daná elektroda dodat a do jaké oblasti mozku?

I když je každý člověk originál a stejně tak i jeho mozek, přesto mají i mnoho společného. Struktura mozku se mění a vyvíjí jako důsledek získávání zkušeností. Tím mám na mysli to, že když do hlavy vsuneme mozkové implantáty, v zásadě víme s naprostou určitostí kam míříme.

Navíc díky tomu, že je pacient při tomto zákroku při vědomí, můžeme ve spolupráci s ním dále přizpůsobit umístění mozkového implantátu, abychom dosáhli požadovaného cíle. Další jemné ladění lze dosáhnout po samotném chirurgickém zákroku. Mozkové implantáty je možné ladit externě.

I když metoda hloubkové stimulace není zatím patřičnými orgány oficiálně schválená pro zmírnění některých psychických poruch, výzkum stále pokračuje. Jaké jsou nejnovější vědecké poznatky v této oblasti?

Mnozí naši kolegové dospěli k závěrům, že mozkové implantáty efektivně pomáhají v případě Tourettova syndromu, obcesivně kompulzivní poruchy a dokonce depresí. Pacienti nám sice hlásí zlepšení příznaků, ale máme stále mnoho nezodpovězených otázek, které potřebujeme dořešit. Kdy například začít s metodou hloubkové stimulace? V rané fázi nemoci? Nebo později, kdy jsme zkusili a vyloučili jiné možnosti léčby? Toto jsou například otázky, na které prozatím neumíme s určitostí odpovědět.

Jaký mají mozkové implantáty vliv na mozek ve srovnání s antidepresivy?

S trochou nadsázky lze říci, že antidepresiva pomáhají asi tak, jako byste si postříkali vodou obličej a zároveň budete doufat, že se napijete. Využití hloubkové stimulace mozku je jako umístit kapku vody přímo na jazyk. Dokážeme zvýšit preciznost. A díky tomu se hloubková stimulace mozku stává velmi efektivním nástrojem. Může se zapnout a vypnout. Můžeme ji upravit ve velmi krátkém časovém horizontu, takže tím získáváme velice flexibilní nástroj, který umožňuje mnohem přesnější kontrolu nálady.

A ve srovnání s antidepresivy existují rozdíly v morálních nebo etických důsledcích při léčbě, která umožňuje náladu měnit tak specificky?

Ve specifičnosti je síla. A morální závazek, který jde ruku v ruce s mocí, je ohromný. Pochopit zodpovědnost co nejlépe, jak je to jen možné, co děláte nejen na neurobiologické úrovni, ale také na existenciální a dokonce i sociální úrovni.

Co děláme? Vytváříme novou formu ‚normálního‘ stavu z hlediska nálady? A pokud tedy ano, máme dostatečné etické „vybavení“, abychom to mohli úspěšně řešit? V některých případech jistě, ale v jiných bude třeba osvojit si nové etické zákony kvůli potenciálu nových technologií a skutečnostem, k čemu se jich využívá.

Co mám na mysli je tohle. Vezměte si například expresivní kreativitu. Existuje nějaký etický princip, který by vymezoval vlastní kreativitu, díky níž bych se mohl definovat a říci si, že se chci vyvíjet určitým mnou vybraným způsobem?

Chcete tím naznačit, že v budoucnu bude možné zajít k lékaři a říci mu, že chcete být skvělým umělcem a on nám to splní?

Tak daleko ještě nejsme, ale nyní mohu zajít k lékaři a říci, že bych chtěl být více společenský a nemít tolik zábran. A být tak méně nesmělý než doposud. Že bych chtěl být více šťastný a mnohem častěji, pokud možno denně. Že bych rád pociťoval více ‚osvícení‘ ve svých každodenních projevech.

V názorově otevřené společnosti říkáme, že jedinec by měl mít možnost definovat sebe sama ve smyslu „chci být tímto“. Máme nyní nástroj, jak toho dosáhnout? Možná, ale je nutné najít a nastolit rovnováhu. Co jiní? To nás dostává k otázce férovosti. Může na tuto technologii dosáhnout každý? A když ne každý, kdo tedy?

Co se může pokazit? Měli bychom se něčeho obávat?

Hovoříme tady o neurochirurgii. A s tou samozřejmě souvisí určitá rizika. Infekce či problémy se samotným zákrokem. Může se také stát, že mineme cíl nebo zvolíme omylem na jinou oblast. Při hloubkové stimulaci se také může přihodit, že dosáhneme výsledku, který jsme nechtěli. Když stimulujeme určitou oblast mozku, může dojít k tomu, co my nazýváme efekt přelévání. Tento jev má určitý vliv na změny osobnosti, temperament a osobní preference. O tomto jevu máme neoficiální informace. I když vzácně, dějí se.

To tedy znamená, že mozkové implantáty by mohly způsobit neočekávané důsledky pro náš vkus? Nebo v případě osobních vlastností by třeba mohly změnit introverta v extroverta?

Je znám případ člověka, jehož hudební vkus nezahrnoval country. Prostě country neměl rád. Tento muž trpěl neurologickým onemocněním, které ho velmi omezovalo v pohybu. Po aplikaci mozkového implantátu tento člověk najednou začal poslouchat Johnyho Cashe (legendární americký country zpěvák). A nejen to. Začal se dokonce jako on oblékat. Mozek funguje jako koordinovaný soubor uzlů a sítí, které jsou interkomunikační. Změna lokální elektrické aktivity v jedné oblasti může tak ovlivnit činnosti a funkce jiných oblastí mozku.

Zdá se tedy, že mozkové implantáty mohou změnit více než jen náladu, ale také osobnost?

Ano, i když se musíme ptát, zda tyto změny mají na svědomí právě mozkové implantáty. Pokud někomu s Tourettovým syndomem a je zároveň introvert, aplikujeme mozkové implantáty, a stane se více extrovertním a více společenským člověkem. Je ale otázkou, zda na to měl vliv implantát nebo je to pouze tím, že se tento člověk již nemusí potýkat s psychologickým břemenem neustálých nekontrolovatelných verbálních či obličejových tiků, které jej ze společnosti vymezovaly. A je mu se nyní ulevilo, což mu posílilo sebevědomí.

Tourettův syndrom patří mezi vrozená neuropsychiatrická onemocnění. Jeho typickým projevem jsou pohybové a zvukové tiky, které se poprvé projevují již v dětství nebo v průběhu dospívání.

REKLAMA

Kromě hloubkové mozkové stimulace, jakým směrem se ještě může tato technologie ubírat?

V současnosti vzrůstá zájem o neurotechnologie, které by pomohly nejen zmírnit příznaky určitých poruch, ale cíleně zlepšit mentální funkce, emoce a chování. Existují potenciální zájemci nikoliv o hloubkovou stimulaci mozku, ale spíše pro transkraniální elektrickou stimulaci.

Říkáme tomu někdy kosmetické využití neurotechnologie. V praxi by to znamenalo následující. Nemám rád například určité aspekty své osobnosti, jsem snadno vznětlivý či velmi plachý, tak mi tato technologie může pomoci k lepšímu já.

Jakým nástrahám budeme muset čelit, pokud by se tato technologie začala více využívat?

K chybám bude docházet. To je bohužel součástí vývojového procesu. Doufejme, že budeme dostatečně bystří na to, abychom je rozpoznali a napravili včas. A to nejen z hlediska technologických a vědeckých chyb. Ale také co se týče morálních etických a právních chyb.

Hloubková stimulace mozku je odvážným krokem směrem k netušeným možnostem. Ale domnívám se, že musíme být velmi opatrní a obezřetní k tomu, co může tento potenciál přinést. Ano, osobně věřím v potenciál této revoluční technologie. Jen doufám, že budeme schopni reagovat na potenciální chyby odpovídajícím způsobem. A především ve prospěch lidstva a nikoliv naopak. (zdroj: npr.org)