Nedělnář: Karma není jen plynový kotel

Podívám se zpátky na pořadatelku. „Lavičky jsem do stánku nachystal, aby si tam lidé mohli sednout a schovat se před deštěm,“ pronesl jsem směrem k ní. Hlavou mi bleskově prolétla představa hemžících se dětí ve stánku. „Tak to nepůjde, protože pak bych nemusel prodat vůbec nic a práci, kterou jsem udělal s výstavbou a otrockým nošením věcí, bych nechtěl jen tak zahodit. Aspoň to bude pro ni poučení, že si má koupit přístřešek, stačí za tři stovky,“ dodal jsem. Ona chápavě přikývla: „To je taky pravda.“ A šla dál.

První vlastní (anebo nevlastní?) výčitka na sebe nenechala dlouho čekat. „Tak, a teď jsi zkazil dětičkám možnost být kreativní,“ dostal jsem dloubanec pořádným rýčem do mé mysli. Jenže to jsem netušil, že přijde ještě sbíječka. Za pět minut jsem totiž měl stánek plný. Hádejte kým. Rómat. Ano, správně romských náctiletých pubescentů. Pustili si nahlas nakřáplý přehrávač ve tvaru žlutého (sic!) autíčka na baterky. S hiphopem.

Jak získat respekt, aniž bych chtěl

„Na to, že karma není jen plynový kotel, přišel už Standa Gross a přijdou velmi brzy jistě jemu podobní. Já to mám ještě v rychlejším kurzu. To mám za ty zmáčené dětičky,“ sprintovaly mi hlavou úděsné myšlenky. „Mohl bys to prosím Tě ztišit?“ začal jsem po dobrém. Odpovědí bylo, že romátko hlasitost ještě zvýšilo. Bohužel jsem ho zapomněl upozornit, že jsem špatně spal. Byl jsem totiž svědkem takového slovního průplachu ze strany mého alter ega, že jsem se nezmohl ani na slovo. Vzduchem k jeho duši létaly rány bičem jako zvířátko, IQ 80 ve smyslu, jestli jim nevadí, že jim tak nízké zůstane i napořád. Když se k němu přidal další kamarád, že by si také něco připyskoval, dostal po „našemu“ vpysk. Česky pohlavek. Rázem bylo ve stanu ticho. Sice mne to stálo nějakou tu energii, ale najednou jsem u nich měl respekt. „Však oni normálně na sebe křičí, když mluví. Prostě jsi jednal jejich stylem,“ řekla mi večer přítelkyně. No jo, to je fakt. Zkrátka na ně platí tvrdý režim. Mírnost berou jako slabost. Proromské aktivisty bych mohl co učit. Otázkou, co by mělo větší smysl. Učit rovnou mladé Romy respektu anebo aktivisty, aby přestali obdivovat sami sebe, jak umí hodiny mluvit o ničem. Takže spíš to první. Já to ale nebudu.

Nikdy si nic nevyčítej

V tuto chvíli politická nekorektnost není vůbec podstatná. Vracím se k oněm myšlenkovým výčitkám. Tím, že jsem jim nepodlehl a nevpustil do stánku spíše uVědomělé dětičky na kreativní dílnu, jsem dostal příležitost dát lekci mladým Romátům, kteří to potřebovali mnohem více. Ale možná ony výčitky měly Romátka před mých výchovným působením ochránit, abych nemohl ohrozit jejich nemravní vývoj. Třeba si to někdo přeje, aby Romové byli takoví, aby nás mohli provokovat a tím odvádět naši pozornost od závažnějších věcí jako je třeba Babišistán, Sobotkistán a další zhovadilosti z lůna kontrolorů nejvyšší pozemské moci.

Zkrátka všechno má svůj účel. Za zdánlivě dobrou věcí se může ukrývat věc špatná a naopak. Je nutné se učit vidět dál. Nejen za roh, ale i za ten další a další, protože tak můžeme přicházet o možnost ovlivňovat svou realitu mnohem více než si dokážeme připustit. Ano, protože dobré ani špatné neexistuje. Jen v lidských pravidlech, která se mění časem. A hlavně je mění zase jen lidé, abychom se náhodou příliš nenudili.

Možná takto snáze pochopíme jedno ze základních přikázání, která biblický Mojžšíš vštěpoval svým žákům: „Nikdy si nic nevyčítej.“

Ano, protože je to jenom Hra. Záleží jen na nás, zda-li si uVědomujeme, že ji hrajeme. Anebo jsme jí tak plně pohlcení, že nám její podstata stále a stále uniká.

amber