Dušek si nepamatuje, kdy se naposledy urazil

Jaké je to číst dětem?

Dětem? (zamyslí se) No tak záleží na situaci, ale většinou to je příjemné. Pokud to děti baví a pokud opravdu mají zájem poslouchat, tak je to úžasný. Když můžete číst vlastním dětem nebo vnoučatům a oni chtějí poslouchat ty pohádky nebo ty příběhy, tak je to samozřejmě príma číst dětem.

Takže když nechtějí poslouchat, tak je to náročnější?

No tak když třeba děti nechtějí poslouchat, tak je to už horší, protože pak je to taková třeba povinnost pro děti a to je samozřejmě potom smutnější. Ale v zásadě číst dětem je příjemný. Akorát že se asi musí vybrat takové příběhy, aby je to bavilo a aby ta situace celkově byla pro ně příjemná.

Jsou podle Vás děti po republice stejné nebo rozdílné?

Nevím, vůbec. Nedovedu k tomu nic kloudného říct. Já to zas tak úplně nesleduji, ale domnívám se, že každý člověk je jiný, takže si myslím, že i děti budou odlišné.

Jak to vnímáte třeba v případě dospělých? Jsou podle Vás jasné regionální odlišnosti s ohledem třeba na tento kraj?

Asi to takhle nevnímám. Já mám spíš pocit, že v každém kraji se vyskytují právě takové jakoby vrstvy, rozmanité, a že to nějak podle krajů nedovedu takhle vnímat. Samozřejmě, může se stát, že hrajete v určitém místě a máte dojem, že to publikum tam třeba reaguje na nějaké, jakoby konkrétnější věci nebo že třeba reaguje trochu jinak. Ale protože já hraji každý den, v Praze hraji velice často, třeba desetkrát do měsíce to samé představení, tak díky tomu vím, že pokaždé přijde úplně jiné publikum, takže se ani nedá říct, že je to v Praze nějaké. Spíš mám dojem, že se to liší podle dne, jaký je den, a že lidi jsou skutečně individuality, že jsou to unikátní bytosti a že v každém kraji se najdou lidi ze všech různých jakoby typů, barev, vrstev, zaměření. Já bych to nějak asi nedovedl úplně odlišovat.

Takže tento kraj, který je hodně spojen s těžkým průmyslem, na Vás nepůsobí, že by ti lidé byli nějakým způsobem třeba tvrdší?

Já nevím, já to fakt nedovedu posuzovat ani v sobě nemám nějakou touhu posuzovat lidi, takže nevím. Neměl jsem ten pocit, když jsme hráli představení včera a předevčírem v Jablunkově, tak jsem nenabyl dojmu, že by byli nějak tvrdší. Naopak byli velmi otevření, byli velice vstřícní a jemní, citliví. Nenapadlo mě na jevišti, když jsem hrál, že bych si říkal: „Aha, ti lidé jsou z nějakého průmyslového kraje,“ nebo tak něco. To vůbec ne.

Vy jste v nějakém rozhovoru uvedl, že nějaká paní se po nějakém představení cítila dotčená…

Asi jo…

Máte někdy pocit, že někteří lidé odcházejí z toho představení a že se jich to nějakým způsobem dotklo, i když by si nebyli ochotni přiznat, že to udeřilo na to správné místo?

Nevím. Spíš se tím nezabývám. Může se stát, že nějaký divák odchází z představení a třeba pronese nějaké věty, že se mu to nelíbí nebo že chce jít domů nebo že ho to nebaví, ale to se děje zřídka. Velice zřídka. Takže asi se to někomu stane, ale nevím, co bych na tom vyzkoumal. Možná je někdo naštvaný. To by bylo pravděpodobné, lidi jsou odlišní a rozmanití a každý reaguje nějak jinak. Takže to asi někoho i naštve.

Vy si pamatujete, kdy jste se Vy osobně urazil?

Kdy jsem se naposledy urazil? (zamyslí se) Teď si to nepamatuji. Asi někdy dávno, nevím.

Takže je to tak dávno, že to byl jiný Dušek?

Nevím, touhle věcí se nezabývám, takže bych tady teď musel začít pátrat v paměti a zkoumat, kdy jsem se urazil nebo kdy jsem se cítil uražený. Ale když jste se takhle zeptal, tak mi nic nevytanulo, nenaskočila mi žádná vzpomínka.

Máte někdy pocit, že se vyjadřujete naprosto jasně a přesto Vám někteří lidé nerozumí?

Já se tím nezabývám. Já se snažím pochopit, jestli já rozumím tomu, co povídám. A to co s tím dělají ostatní lidé, to považuji za jejich věc. Já spíš považuji za úplný zázrak, když se podaří, že vám někdo opravdu rozumí. To si myslím, že je zázračná situace. Ve smyslu mluvení, nemyslím to v rovině neverbální. V té rovině mluvení to je spíš svátek, když někdo opravdu rozumí.

Když může často docházet k nedorozumění, tak v tom případě by asi byla lepší telepatie, že?

Ona probíhá.

Jasně, ona probíhá, ale na nějakém pozadí. Ale kdyby probíhala primárně.

Ona probíhá primárně, to je už dneska změřený v laboratoři. První co udělají vaše neurony je, že se nastaví na neurony toho člověka, se kterým mluvíte, a provedou okamžitě určitý manévry ve vašem těle. A to se děje prostě samo od sebe, to dělá tělo. To probíhá primárně. A nad tím jsou lidi a pak mají dojem, že si o něčem povídají, ale ve skutečnosti ty určitý dráhy jsou nastavený v první setině vteřiny.

Otázka je, jestli si to člověk uvědomí, nebo ne.

To je většinou mimo pole pozornosti, protože se lidi často zabývají něčím úplně jiným. Ale primárně probíhá tahle komunikace.

Teď jsme si vlastně v praxi předvedli, že myslíme stejnou věc, ale museli jsme si to slovy přiblížit, abychom si potvrdili, že myslíme to stejné.

Ale to my stejně nevíme. To je vždycky jenom každého postoj. Každý si to překládá po svém a někdo má dojem, že rozumí, někdo má dojem, že nerozumí, a třeba to ani ono není pravda. Protože vůbec to porozumění je otázka, co se tím vlastně myslí. Souhlas? Nebo nesouhlas? Rozumí ten, kdo souhlasí? Nebo rozumí ten, kdo nesouhlasí? A může ten, kdo nesouhlasí vlastně porozumět? Jak to vlastně je? A s tím si můžeme hrát donekonečna. To je touha intelektu dělat kličky a komentáře k tomu všemu.

Takže se často stává, že si lidé nerozumí, když hovoří pouze prostřednictvím slov a dochází často ke zbytečným nedorozuměním?

Nevím. Myslím si, že každý člověk zachází s realitou po svém a každý člověk si vytváří svoje filtry, kterými do té reality kouká a zároveň ji vytváří. Ale jestli vzniká spíš nedorozumění nebo dorozumění, to už je spíš věc interpretace, co se tím myslí. Pro mě je podstatnější nějaké setkání, proudění, nějaká výměna, než pocit, jestli došlo k úplnému porozumění nebo neporozumění. Protože jak říkám, to skutečné porozumění je spíš zázrak.

Mohli bychom to nazvat soucítěním nebo souvnímáním?

Ale co?

Takové to skutečné souznění těch duší, že navzájem, aniž by museli cokoliv říkat, tak vědí.

Já nevím, to je už nějaká interpretace. Já nevím, co ty duše dělají. Jestli vědí.

Ono je problematické o tom vést rozhovor.

Dá se o tom povídat, ale já jsem smířený s tím, že duše něco dělají, ale já přesně nevím co. Jestli vědí nebo nevědí, jestli si ladí nebo vyměňují informace. Co vlastně dělají? Je to jako když se nadechujete a vydechujete. Když se nadechujete a vydechujete, tak můžete řešit, co to vlastně děláte. Co děláte když nadechujete a co děláte když vydechujete. Co to děláte? A tím se můžete zabývat donekonečna. Ale ve skutečnosti nadechujete a vydechujete. A to se prostě děje. A stejně tak ty duše něco dělají, to se děje. Nadechují a vydechují, nadechují a vydechují a provádějí si svou práci. Všechny části našeho těla si něco provádějí. Jednotlivé buňky něco dělají, my nevíme co. To jsou bilióny buněk, které něco dělají a my nevíme co v tuhle chvíli vyvádějí. My ani nevíme, co se děje v nás. My jsme obrovský aparát, miliardy buněk, které spolupracují a vytvářejí záhadné úkazy, útvary, projevy a to všechno probíhá v téhle setině vteřiny. Naše mysl se z toho pořád snaží něco vydestilovat, ale ve skutečnosti se tady něco děje a my si akorát můžeme nastavit touhu tomu rozumět, nebo nerozumět, a nebo to nechat jen tak plynout. To už je věc každého, jakým způsobem se k tomu staví. Touha intelektu je to pochopit, uchopit, popsat, nějak vyjádřit, ale intelekt je jenom taková jedna určitá legrační složka lidské bytosti.

Během Vašich představení musíte zapojit vlastní intelekt, abyste byl schopen to nějakým způsobem lidem předat?

Klidně to tak vykládejte, ale tohle nedělám.

Já se ptám, jak to děláte Vy?

To já nevím.

Jak k tomu přistupujete?

Já nevím. Já tam jdu a nevím, co se bude dít. Já čekám, co se stane, co bude. A podle toho se to odvíjí. Ale já nevím, jestli můžu vůbec někomu něco vysvětlit.

Možná je špatné to slovo vysvětlit. Spíše předat.

Ale to je jedno, jaké slovo použijete. Já to jenom nevím, co vlastně ti lidi v hledišti dělají a jakým způsobem se k tomu postaví a co si z toho odnesou. Oni o tom třeba něco povídají. Oni povídají, já něco povídám, ale co se doopravdy děje v té hluboké rovině té existence, to já nevím. A to se mi právě zdá hezké. Že si každý něco myslí a ono se třeba děje něco úplně jiného. To je přece výborný. To je celé toltécké pojetí bytosti, které ji popisuje jako složení dvou základních složek: tonální a naguální. Tonál je to, o čem se bavíme a naguál je to, o čem nemůžeme nic říct. Ale oni říkají, že to řídí ten naguál. Že naguál, to je to, to co je nepopsatelný a povahou nepoznatelný, že to celé řídí. A to tonální je projev toho nagualu. Ale co dělá nagual ve skutečnosti, to je fakt záhada. To je to, co vás vede životem, to co vás vede, že odejdete ze zaměstnání vám budou všichni říkat, že to je hloupost a i váš strach odejít bude veliký, ale bude tam něco, co vás odejít přinutí. A když to nedokážete, tak vás třeba vyhodí, protože když to člověk nedokáže sám, tak to ta synchronicita nějakým způsobem zařídí. Spousta lidí dělá něco a vůbec nechápe, že vytváří opak. Někdo si třeba myslí, že řídí firmu a nechápe, že se děje něco úplně jiného. A pak se diví, když ho vyhodí. A ještě mu trvá dlouho než pochopí, že to bylo jeho štěstí. Často se nám v životě dějí věci, které v tu chvíli vnímáme úplně obráceně. Posuzujeme je obráceně, než s odstupem času a s odstupem času vidíme tu logiku, kudy si ten naguál razí cestu. Ale v té první chvíli můžeme mít dojem ztráty, nespravedlnosti, nepřízně osudu a za půl roku najednou říkáme, že to bylo největší štěstí. Ale v tu chvíli to nevíme. Proto já nevím, co dělají ti lidé a co to pro ně znamená v tu chvíli. A není to pro mě ani důležitý, protože zajímavý je to, co se děje za půl roku a za rok. Co se stane, co se otevře, spustí, kudy běží ty koridory, ty energie? Ale to já už pak nevím, pokud někdo s těch lidí nemá chuť to sdělit, nebo se s někým potkáte na ulici a on vám to poví, tak pak máte nějakou reflexi. Ale jinak se to nedozvíte.

A stává se Vám, že Vám lidé píšou nebo Vás potkávají na ulici?

Jo, občas se to stane.

Vzpomínáte si na poslední takový případ?

Včera v Jablunkově přišel kluk, takový mladý robustní hoch, a řekl: „Jenom jsem Ti chtěl říct, že jsi mi před lety úplně změnil život. Začal jsem všechno vidět jinak.“ Takhle to jenom sdělil. Já jsem se ho nevyptával, já v sobě nemám touhu zjišťovat, v čem se to změnilo, co jsi všechno udělal. Mě stačí ho vidět. Jeho energii, jeho otisk. Ten člověk září a mě to stačí, nemám potřebu se ho vyptávat co, kde se změnilo, co dělal předtím. Mě se to zdá zbytečný. Jak to říká Osho, je jedno, co kdo byl, kým kdo byl. Podstatné je, kdo jsem teď, v tuhletu chvíli, v tomto okamžiku. Všechno ostatní je jedno, jestli někdo byl takovej makovej, před pěti lety, co s tím, na co? To je balast, je to pryč.

Je pro člověka dnešní doby těžké žít pouze v přítomností?

No těžké, každý žije pouze v přítomnosti. Jindy nežijeme. (smích)

Dobře, tak ne v přítomnosti, ale přítomností.

Myslíte uvažování? Žít v přítomnosti není těžký. Pochopte, nemůžete žít někdy jindy. To není těžký, to je jediná možnost. A stejně, ničím jiným nežijete. Žijete jenom přítomností, to je váš život, nádech, výdech, srdce. To je teď, nikdy jindy to není. To, že lidský koncept, ta mysl, se zabývá pořád něčím jiným, to je jako její problém, ale život jako takový probíhá pouze v přítomnosti. To že my si pleteme život a živoření nebo životní situace, že si pleteme život s popisem života a se svojí interpretací života, to je problém. Ale to je hra naší mysli a toho intelektu. Ale ve skutečnosti život probíhá pouze v přítomnosti. Nemá jinou možnost.

Zeptám se tedy jinak. Lidé mají stále strach o budoucnost.

No, třeba mají. Ale co, neměli by ho mít? Máte strach o budoucnost?

Já ne.

No tak co? Proč o tom mluvíte?

Protože jsem novinář a mluvím s lidmi, sleduji internetové diskuse a lidé neustále vyjadřují nějaký strach o budoucnost.

Ale oni se nebojí o budoucnost. Oni se bojí o co? Když vám to říkají, bojí se budoucnosti nebo se bojí toho, že třeba nebudou mít peníze? Takže oni se nebojí budoucnosti, oni se bojí svých konceptů. To nemá s budoucností nic společného.

Jistě, ale oni si to neuvědomují. V podstatě ti lidé uvažují tímto způsobem. Když se bavíme my, tak jsme si schopni si to takto vysvětlit, ale jim to nevysvětlíte. Oni žijí ve strachu, co bude, jestli budou mít práci, peníze, jestli budou mít kde bydlet a co se bude dít s jejich bližními a podobně.

Jasně, ale to je jenom jedna jejich část. To je část toho člověka. Takový jeden program. To není ten člověk. Ten člověk jako takový se nebojí. To se bojí ten program. Ten naučený program má strach, člověk ne. Kdyby ten člověk dokázal být sebou a věděl by kdo je, tak se ničeho nebojí. Takže tam se nebojí ten člověk, ten člověk jenom neví, kdo je. A to už je pak jedno, čeho se bojí. On se bojí i přítomnosti, bojí se všeho. To už je pak jedno, co si najdete jako předmět toho strachu.

Z čeho ten strach podle Vás vyvěrá?

No z toho, že se oddělíte z toho celku, z toho vědomí toho života. Zapomenete, co je život, že to je ta přítomnost a ohromná spolupráce. Přestanete chápat, že abyste byl naživu, tak spolupracují miliardy entit. V momentě kdy to vidíte, tak vidíte, jaký je to úžasný proces, tak čeho se bát? Že umřete? To je jasné, že stejně umřete, toho není potřeba se bát, to se stane. To patří k životu, to je jeden z vtipů života. A čeho se tedy bát?

Lidé se bojí smrti a nechtějí o ní mluvit.

Lidé se nebojí smrti, jenom ego se bojí smrti. To je právě rozdíl.

Já vím, my si rozumíme, ale já dělám rozhovor pro okresní týdeník, který jde zdarma do schránek a do stojanů.

Teď z Vás mluví strach.

To není strach, já se jenom snažím přizpůsobit, aby lidé rozuměli.

Vždyť říkám, mluví z Vás strach. Tohle je koncept strachu.

Tohle je pro mě realita. Když budeme mluvit o rozdílech mezi egem a duší, tak mnoho lidí tomu rozumět nebude.

Jak to víte? Tak jim to umožněte, dovolte jim to. Dovolte jim rozumět.

Vím to ze zkušeností.

Co to je zkušenost? To je jenom koncept mysli, který se projektuje do reality a potvrzuje sebe sama. Zkušenost jako taková neexistuje. My máme pocit, že existuje zkušenost, ale jediná skutečná zkušenost která je, je uložená v těle, v buňkách a v buněčné paměti a intelekt k ní nemá přístup. A to, co intelekt považuje za zkušenost, bývá ve většina případů potvrzení vlastního konceptu. A každý člověk vám vysvětlí, že ze své zkušenosti ví, že to je tak, jak on říká. Ale zajímavé je, že každý má úplně jinou zkušenost. Někdo má zkušenost, že lidé jsou přátelští, někdo že nepřátelští. Někdo má zkušenost, že život ho vždycky podvede, podrazí, obelstí, jiný má zkušenost, že mu pořád všichni pomáhají. Takže jak to je? Co je to ta zkušenost? Je to jenom způsob, jakým se ladíte na realitu. A když se naladíte, tak v tu chvíli k vám promlouvá ta realita. A my tomu říkáme zkušenost a nevšimneme si, že je to způsob našeho naladění. To znamená, že je úplně jedno, co udělají lidé, čtenáři, je jedno, jestli tomu rozumí nebo nerozumí, podstatné je, jestli Vy píšete to, co chcete, ne to, co si myslíte, že oni pochopí. Pak jste v bludném kruhu, pak už se nemůžete ani sám nic dozvědět, protože si myslíte, že to víte. Vysvětlení, že to píšete pro nějaký lidi, který de facto nebudou rozumět o čem si povídáme, to je smutný.

Já to nepovažuji za smutné, tak to prostě je.

Tak tam napište něco jiného.

Samozřejmě ten prostor není tak velký, takže já z toho vyberu věci, ze kterých ten rozhovor udělám a nemůžu to použít celé. To, že si teď povídáme je fajn a nad rámec toho rozhovoru. Řekl bych to podobným způsobem, že nemohu používat cizí slova, protože by jim lidé nerozuměli. Některé věci musíte přizpůsobit frekvenci vědomí lidí, kteří to budou číst. Jinak by to přeskočili jako nesmysly.

Já tohle nevím, v tomhle se nevyznám, v takových úvahách.

Při pobytu v Praze u známých jsem se dostal k tématu esoterika, což bylo pro ně něco zcela nového. A když jsem jim říkal o Vašem pořadu, tak nechtěli věřit, protože si na základě Vašich rolí udělali vlastní názor, předsudek a nemohli pochopit, proč to tak je. A když jsme se na to téma bavili, tak vnímali, ale další den už spoustu věcí zase nevěděli. Proto snažím frekvenci vědomí přizpůsobit tomu, komu něco říkám.

To je velmi náročné.

Je, ale mě to baví.

Já myslím, že je lepší člověka vtahovat do té vyšší frekvence, že to je výhodnější pro oba.

Je. Ale když je ten rozdíl moc velký, tak to nepůjde.

Nevím.

Každý se pohybujeme v jiné sféře.

Já kdybych se měl řídit tím, co Vy říkáte, tak bych vůbec nemohl dělat to, co dělám. Protože bych předpokládal, že to nemůže nikdo pochopit. Jak by to vůbec někdo mohl pochopit?

To je právě super, že nás je na světě tolik a každý máme svou roli, svou úlohu. Každý řeší naprosto jiné úlohy v tomto životě. A to je právě na tom to skvělé. Ale pojďme jinam. Bavil jsem se s více lidmi o tom, že je aktuálně po ránu ještě dost velká tma, jaká dříve nevnímala a že se možná něco se sluncem, které má mít být na vrcholu sluneční aktivity, děje. Vnímáte to nějak?

Já nevím, já jsem byl mimo republiku, přijel jsem až před dvěma dny, takže se přiznám, že jsem neměl čas se tady tím zabývat. Zatím mi to nikdo neříkal. Možná je to posunutý, ale pořád jim to v těch kalendářích vyhází, ta data východů a západů slunce. Na Korsice všechno dozrávalo, jak mělo.

Byl jste na Korsice. Používal jste opalovací krém?

Ne, už dlouho ne, jen místní olivový olej.

A nespálíte se?

Někdy se můžu spálit. Někdy se připálím dobrovolně, protože vím, že se to pak srovná. Já nevím, na co krémy.

Ono se říká, že z doby, kdy se zavedly opalovací krémy, pochází první zmínky o rakovině kůže…

Je to možné, já tohle nedovedu prozkoumávat. Já prostě vím, že krém nepotřebuji, tak ho nepoužívám. Ale jak to je prošetřeno, vyšetřeno, prozkoumáno, nevím.

Teď otázka, na kterou jsem se určitě chtěl zeptat. Jste blízko tomu, přejít na výživu z prány?

Já bych na tohle nikomu vůbec neodpověděl.

Ještě se zeptám jinak. Nakolik Vás Henri Monfort ovlivnil?

Já i kdybych se rozhodl přejít na pránu, tak to nebudu nikomu říkat a už vůbec ne do novin. Prostě ne.

Chystáte nějaké podobné přednáškové turné?

Ano, od 2. do 8. listopadu přijede Thu-hien a pojedeme s ní po republice. Budeme v Plzni, Českých Budějovicích, v Liberci, v Brně, v Pardubicích, v Horšovském Týně a v Praze. Pojedeme jako jsme jeli s Monfortem, ona bude něco přednášet, zpívat své andělské zpěvy a uvidíme, co z toho vzejde. S Monfortem jsme jeli v podobném datu, jen jsme posunuli začátek, protože 31. řijna 1. listopadu je v Praze don Miguel Ruiz. Bude tam se svým synem Josem a bude to přednáška a seminář.

A vy tam budete nějakým způsobem účinkovat?

Já to uvedu. Ale jak to bude, to ještě nejsem domluvený. Mám tam být a uvést ten večer, takže řeknu, že je tam Ruiz a půjdu (smích).

Čtyři dohody, Pátá dohoda, chystáte ještě nějaké jiné představení tohoto charakteru?

Letos ne.

Ani se nemám ptát, jestli příští rok, protože to je ještě daleko?

Já nevím. Není moc časového prostoru chystat něco nového, protože sotva stíháme zahrát to co hrajeme, takže tam ještě dávat nové představení by znamenalo to celé zamotat. Takže spíš obnovujeme ta představení, která hrajeme a nějak je pořád proměňujeme, pořád na nich pracujeme. A není nějaký silný důvod k nějakému novému jinému představení. Takže se spíš snažíme, všechno to, co probíhá, vtěstnat nebo vtělit do těchto existujících představení.

Co film? Máte nějakou práci do budoucna?

Mě to nějak ani zvlášť neláká. Samozřejmě kdybych dostal do ruky nějaký scénář nebo co by pro mě mělo nějaký význam, smysl, tak bych do toho třeba šel. Ale nic takového se nestalo. Zatím.