Proto vůbec nezáleží na tom, co děláme, ale jaké máme k tomu vnitřní pohnutky, což je projevem něčeho, co by se v našem světě dalo připodobnit ke vztahu loutky a loutkáře.

Ale kdo je vlastně loutkář?

Možná jej nikdy nespatříme, protože by pak život ztratil veškerý kouzelný smysl a přestal by existovat.

Jenže co my jen víme, co je to existence?

Jak bychom my, tak malé bytosti, chtěli pochopit smysl samotné existence?

Proto v našem světě existují pro nás role, abychom je hráli.

Otázkou zůstává, zda-li vědomě či nevědomě.

To je podstatou svobodné vůle – vědět či nevědět.

To druhé ovšem dříve či později vede k destrukci, protože frekvence matky Země se neustále zvyšují a my se jim musíme přizpůsobovat.

Když se člověk přetváří, vždy to bolí.

Pokud nevíme, tak nevíme, že máme něco dělat. Předáváme tak smysl svého života stroji, u kterého ale lékaři, tedy opraváři, nemohou jeho použitelnost protahovat do nekonečna.

Obzvlášť když se většina z nás o zdraví ani nestará, jelikož je nám od malička vštěpováno, že nemáme mít rádi sami sebe. Jak pak můžeme milovat ty ostatní?

Smyslem naší existence pak není skutečná bezpodmínečná láska uvnitř nás. Je to pouze program, který se nám sní, tedy byl nám vsazen do snu. Toto je pravý spánek, nikoliv stav, za který považujeme každodenní pobyt v posteli.

Vládci tohoto světa nejsou potomky mimozemských bytostí. Jsou to nejvyšší z nás, kteří přišli na to, jak řídit tento svět, který nám tady zanechali naši skuteční rodičové.

Abychom tak mohli pochopit sami sebe, musíme nejdříve pochopit své vlastní rodiče.

Pochopit sami sebe pak můžeme buď zevnitř anebo i pohledem ven. V tom případě si ale musíme být vědomi, že vše vně je pouze zrcadlovým odrazem. Ještě k tomu převráceným a notně zkresleným.

Když tedy proti něčemu brojíme, je to stále naší součástí. Záleží jen na tom, zda-li vyřešenou (varujeme) či nikoliv (závidíme).

Pokud chceme vědomě konat, nesmíme se soustředit na to, co přesně děláme, ale na samotný účel, proč tak chceme konat. A stejně tak nesmíme zapomínat, že všichni kolem nás jsou aktivní herci, kteří v drtivé většině o své roli nevědí. Nechápou, že to, co vidí vně, je pouze jejich zrcadlem, které jim skutečnou realitu převrací a zkresluje. A tak vnitřní pozitivita je tak vnější pokřivenou negativitou a vnitřní negativita je zase pokřivenou pozitivitou vnější. Ačkoliv se to může zdát krajně matoucí, je tento princip důležitý pro udržení rovnováhy v tomto světě. Bohužel zkreslení v dlouhodobém horizontu přináší deformaci, jejíž důsledkem je, že když sami sebe považujeme za boha (ego vůči egu), či někdo jiný nás stejným způsobem uctívá (ego či ega vůči egu), tak nás to přivede k iluzornímu přesvědčení, že nad námi již nic není. A upřeme do svého vnějšího zrcadla silný hypnotický pohled, že rázem zapomeneme, kým vlastně jsme.

To je podstata REINKARNACE.

Její hybnou silou je droga ze všech nejsilnější.

Závislost na egu zvaná egoismus,

tedy nikoliv ego samotné.

g.i.