Abychom mohli být křesťany, musíme být schopni ‚dělať. My nemůžeme dělat, u nás se vše ‚děje‘. Kristus říká: ‚milujte své nepřátelé‘, ale jak bychom mohli milovat své nepřátele, když nedokážeme milovat ani své přátele?

Někdy v nás něco ‚miluje‘, a někdy ‚nemiluje‘. Takoví, jací jsme, si dokonce nemůžeme ani přát stát se křesťany, protože, opět, někdy si to v nás ‚přeje‘, a jindy, ‚nepřeje‘.

Jednu a tutéž věc si nemůžeme přát příliš dlouho, neboť namísto toho, aby si člověk přál být křesťanem, najednou si vzpomene na velmi pěkný, ale velmi drahý koberec, který zahlédl v nějakém obchodě.

A tak, namísto přání být křesťanem, začíná přemýšlet, jak by si mohl ten koberec koupit, a o křesťanství už neví nic. A když mu někdo jiný nevěří, jak skvělým že je křesťanem, je hned ochoten jej zaživa sníst nebo upéct na žhavém uhlí. K tomu, aby byl dobrým křesťanem, musí člověk být.

Být znamená být pánem sebe sama. Jestliže člověk není svým vlastním pánem, pak nemá nic a nic mít nemůže, a nemůže být křesťanem. Je jednoduše stroj, automat, a stroj nemůže být křesťanem. Sami se zamyslete: je možné, aby auto či psací stroj nebo gramofon byly křesťanem? Jsou to jen věci ovládané náhodou.

Nejsou zodpovědné, jsou to stroje. Být křesťanem znamená být zodpovědným. Zodpovědnost však přichází až tehdy, když člověk alespoň částečně přestane být strojem a začne si skutečně, ne jen slovy, přát být křesťanem.“

„Jaký je vztah učení, které vykládáte, ke křesťanství, jak ho známe?“ zeptal se někdo z přítomných.

„Nevím, co víte o křesťanství,“ odpověděl Gurdžijev zdůrazňuje to slovo. „Bylo by nutné říct mnohé a dlouho mluvit, než by se vyjasnilo, co si pod tímto pojmem představujete.

Ale pro ty, kteří to již vědí, řeknu, že toto je, chcete-li, esoterické křesťanství. O významu těchto slov si promluvíme ve vhodný čas. Nyní však budeme pokračovat v probírání našich otázek.

Z pronesených přání je tím nejsprávnějším přání být pánem sebe sama, neboť bez toho není nic dalšího možné. A ve srovnání s tímto přáním jsou všechna ostatní přání jen dětinské sny, z nichž by člověk neměl žádný užitek, i kdyby se mu naplnily.

Bylo tu například řečeno, že někdo chce pomáhat lidem. K tomu, aby mohl pomáhat lidem, se však člověk musí nejprve naučit pomoci sám sobě. Myšlenkám a citům o pomáhání ostatním propadá spousta lidí prostě jen z lenosti. Jsou příliš líní na práci na sobě, a zároveň je jim velmi příjemné si představovat, že dovedou pomoci ostatním.

To je však faleš a neupřímnost vůči sobě samému. Jestliže se na sebe člověk podívá tak, jak skutečně je, nezačne myslet na pomáhání ostatním: bude se stydět na to myslet. Láska k lidstvu, altruismus, to jsou hezká slova, ale smysl mají jen tehdy, když člověk dokáže, na základě vlastní volby a vlastního rozhodnutí, milovat nebo nemilovat, být altruistou nebo být egoistou.

Pak má jeho volba hodnotu. Jestliže v tom však není vůbec žádná volba, jestliže nemůže být jiným, jestliže je takovým, jakým ho náhoda utvořila či utváří, altruistou dnes, egoistou zítra a altruistou opět pozítří, pak v tom není hodnota vůbec žádná. K tomu, aby mohl pomáhat ostatním, se musí člověk nejprve naučit být egoistou, vědomým egoistou. Jen vědomý egoista může pomáhat lidem.

Takoví, jací jsme, nemůžeme dělat nic. Člověk se rozhodne být egoistou, ale namísto toho dá někomu svou poslední košili. Rozhodne se darovat poslední košili, ale pak namísto toho strhne poslední košili z člověka, jemuž měl dát svou vlastní.

Nebo se rozhodne darovat svou vlastní košili, ale daruje košili někoho jiného a cítí se uražen, jestliže mu někdo další odmítne dát košili, aby ji mohl darovat. K takovým věcem dochází nejčastěji. A tak to jde pořád dál.

Nejdůležitější však je, že k tomu, aby člověk mohl dělat to, co je těžké, se nejprve musí naučit dělat to, co snadné. Nelze začínat s tím nejtěžším.

Padla také otázka o válce. Jak zastavit války? Války nemohou být zastaveny. Válka je výsledek otroctví, v němž lidé žijí. Přísně vzato nelze z válek vinit lidi. Válka vzniká kvůli kosmickým silám, planetárním vlivům.

V člověku však těmto silám nic nevzdoruje a ani vzdorovat nemůže, neboť lidé jsou otroci. Kdyby byli lidmi a mohli by ‚dělať, dokázali by těmto vlivům vzdorovat a vyvarovali by se vzájemného zabíjení.“

„Ale ti, kteří si toto uvědomují, snad mohou něco udělat,“ řekl člověk, který vznesl otázku o válkách. „Kdyby dostatečné množství lidí došlo k pevnému závěru, že války nemají být, cožpak by nemohli na ostatní zapůsobit?“

„Ti, co války nesnáší, se o to pokoušejí bezmála od vzniku světa,“ řekl Gurdžijev. „A přesto tu dosud nikdy nebyla taková válka jako ta současná. Válek neubývá, ale naopak přibývá, a nelze jim zabránit obyčejnými prostředky.

Všechny ty teorie o všeobecném míru, o mírových konferencích a tak dále, to je opět jen lenost a přetvářka. Lidé nechtějí myslet na sebe, nechtějí pracovat na sobě, nýbrž přemýšlejí o tom, jak ostatní přimět, aby dělali to, co chtějí oni.

Kdyby se skutečně sešlo dostatečné množství lidí, kteří by chtěli zabránit válkám, začali by ze všeho nejdříve válkou proti těm, kteří s nimi nesouhlasí. A ještě jistější je, že by vyhlásili válku i lidem, kteří sice také chtějí konec válek, ale jiným způsobem. A tak by zase bojovali. Lidé jsou takoví, jací jsou, a nemohou být jiní.

Válka má mnoho příčin, které jsou nám neznámé. Některé příčiny spočívají v lidech samotných, jiné jsou mimo ně. Musíme začít u příčin, které jsou v člověku samém. Jak by mohl být nezávislým na vnějších vlivech ohromných kosmických sil, když je otrokem úplně všeho kolem sebe? Je ovládán vším, co ho obklopuje. Jestliže se však osvobodí od věcí, může se osvobodit i od planetárních vlivů.

Svoboda, osvobození, to musí být cílem člověka. Stát se svobodným, osvobodit se od otroctví – o to by měl člověk usilovat, jakmile si je byť i jen malinko vědom vlastního postavení.

Nic jiného mu nezbývá, a dokud zůstává otrokem uvnitř i zvenčí, nemá ani jinou možnost. Nemůže však přestat být otrokem zvenčí, když zůstává otrokem uvnitř. Proto k tomu, aby se osvobodil, musí nabýt vnitřní svobody.

Prvním důvodem vnitřního otroctví člověka je neznalost a především neznalost sebe sama. Bez poznání sebe, bez toho, aby pochopil, jak pracuje a jaké má funkce jeho stroj, nemůže být člověk svobodný, nemůže vládnout sám sobě, a navždy zůstane otrokem a hračkou sil, které na něho působí.

Proto první požadavek na začátku cesty k osvobození ve všech starodávných učeních byl: ‚Poznej sebe sama.‘

Georgij Ivanovič Gurdžijev (13. ledna 1866 – 29. října 1949) v knize Hledání zázračného – Zlomky neznámého učení od P. D. Uspenského (ich forma)