Takže ve skutečnosti hloupý člověk nevidí moudrého, ale pouze vlastní odraz v zrcadle, do něhož se navíc míchá ozvěna toho, co je za ním. A proto si vykládá sám se sebou, i když zdánlivě odpovídá těm, co jsou za zrcadlem.

Takže když moudrý člověk hovoří sám se sebou, rozmlouvá se svým nitrem, hloupý člověk pouze se svým odrazem, přičemž neví, že jde o odraz. Teprve s prvním zábleskem skrze zrcadlo si uvědomí, že možná není sám sobě nejvyšší autoritou. Pochopí, že je nad ním něco, co jej zcela přesahuje. To je známkou prvního náznaku probuzení.

Poznává, že není na světě sám, přestože si to do daného okamžiku ani nemyslel. Pochopí, že ani na záchodě nebyl nikdy sám. Iluze oddělenosti dostává povážlivé trhliny. A zrcadlo bude praskat víc a víc. Až se nakonec rozhodne své zrcadlo rozbít definitivně.

Největší riziko číhá na ty, kteří odraz v zrcadle začnou považovat za hlas boží. S pocity zakalenými vlastním egoismem se vydávají na cestu svaté války se všemi, kteří nezapadají do jeho imaginárního světa až do takového extrému, že jsou ochotni uvažovat o zmáčknutí pověstného červeného tlačítka KONEC HRY.

Jediné, co jim v tom brání, je společnost stejně smýšlejících psychopatů, o kterou by přišli. A proto to nikdy neudělají, protože mají největší strach ze samoty, protože pak by mohli zjistit, že skutečně hovoří jen sami se sebou.

Ne že bychom tak nečinili vlastně všichni, ale lidé lži by uvědomění si tohoto faktu neunesli, protože by se jim pak zhroutil celý svět, který si tak pracně vydomněnkovali.

Na rozdíl od těch, kteří hledají přesný opak. A sice v podobě neustálé tvorby hypotéz, proč tady vůbec jsou, aby naplnili svůj záměr a splnili své poslání, přestože může být v příkrém kontrastu s postojem většiny společnosti, která jim vytýká porušování svobodné vůle.

Jenže žádná pravidla hry ve skutečnosti neexistují, protože by byly v rozporu se svobodnou vůlí. Kdyby pravidla existovala, nikdy by zase nemohla existovat svobodná vůle.

Je to paradox, který je nutno přijmout stejně jako další vnořený paradox, že lidé závislí čistě na fyzických vjemech svobodnou vůli nemají. A proto pro ně pravidla naopak existují. Jejím vyjádřením je karma.

Ale i tento multiparadox není možné z lidské úrovně prokázat, ledaže bychom se stali vyšší úrovní systému, proti kterému bojujeme, což musíme strávit, jinak se lidstvo nemá šanci přerodit do nového stádia. A to je možné pouze jako celek. Aby se civilizace dostala na vyšší úroveň, existují v podstatě dvě možnosti.

Nejslabší buď oddělíte anebo jim pomůžete. To je volbou nejtěžší, protože oddělení nemají zájem, aby jim bylo pomoženo, jelikož o to nestojí, přestože vy jim pomoci chcete, protože je to podstatou vaší duše, která pro vytvoření stability nového duálního systému, kam oddělení plní negativismu míří, musí předat impuls pozitivity v podobě stržení pásky, kterou mají na očích, což je obětí nejvyšší, protože vždy zašpiní.

Nová dimenze vědomí

V nové úrovni bude každý jedinec či jedinkyně vědět, jaké důsledky budou mít jejich činy do budoucna. Budou vědomí. Už se nebudou domnívat, budou vědět.

Je to vyšší úroveň Hry. V té minulé tak osvícení nebylo koncem, ale novým začátkem.

Klid v této úrovni dostává další rozměr, takže se z něj stane úplně něco jiného, než na co jsme zvyklí.

Všechno je skutečnější, ne už tak domnělé. Smyslem této hry je rovnováha mezi soucitem a moudrostí, tudíž výše zmíněná volba oddělení/pomoci je první zkouškou.

Vítejte v páté dimenzi.

Zároveň si ale uvědomíme, že tato úroveň Hry, která nemá pravidla, nenechme se čímkoliv zmást, opravdu nemá, to jen naše mysl, která může být mocným přítelem i nepřítelem, má k tomu sklony jako u všech, kteří tuto Hru hráli a možná v ní rovněž usnuli, tak tato úroveň Hry má jiný smysl než ta předchozí.

Spočívá v integraci polarit.

To, co jsme tak pracně v rámci učení se soucitu vyčistili, nyní musíme z poloviny zašpinit.

Cesta ke zdroji, tedy k nekonečnému stvořiteli, je cestou přes údolí, kam směřujeme po výstupu na svou horu. Jdeme svítit na cestu těm v temnotě.

To je poslání poutníka, být ředitelem v polepšovně.

Laskavost, kterou jsme tak usilovně brousili a leštili, se nyní stane jednou stranou mince, aby druhou zaujala moudrost, tedy protipól soucitu.

Teprve po navození rovnováhy mezi soucitem a moudrostí budeme schopni uvědomit si, co je to bezpodmínečná láska. Do tohoto okamžiku uvědomění se můžeme jen domnívat, že víme, co vlastně je. Ale teprve „pak“ budeme vědět.

Abychom mohli tohoto stavu dosáhnout, nemůžeme se vyhýbat lekcím z nelaskavosti druhým, přestože i to je ve skutečnosti iluze, protože vědomá nelaskavost za účelem pomoci je rovněž sebeobětováním, tedy službou druhým a tedy i nám samotným.

Přes toto území musíme projít. Nelze se mu vyhnout, nelze jej obejít jako pravidla pro nevědomé, protože pro vědomé stejně neplatí.

Jelikož podstatou nekonečného stvořitele není neměnnost, protože jinak bychom nemohli existovat, mění se tak i lekce, kterými procházíme.

Pamatujeme proto, že jelikož každý dlíme ve své realitě, vše může být pouze inspirací, stejně jako tento text. I když jsme všichni Jedno, zároveň jsme každý jedineční. A stejně tak jedinečné jsou i naše lekce. Pro každého zcela jiné.

Mohou mít pouze společný základ. Musíme se naučit mít rádi i to, co rádi ńemáme. Jen tak můžeme překonat vyšší úroveň duality, která nás čeká. Rozporuplné pocity jsou toho příznakem. Jen je musíme spojit do jednoho celku, nikoliv je oddělit, což by bylo krokem zpět.

Tak či onak, nejdůležitější zůstává skutečnost, že nelze narušit ničí svobodnou vůli, protože není možné změnit cizí vůli, ledaže by byla naše vlastní anebo není vůbec přítomna, což je v podstatě totéž, protože důsledek je tentýž – nemůžeme změnit cizí vůli.

Tvorba vlastní reality proto může být rovněž iluzí, protože nikdy nebudeme vědět, zda-li ji tvoříme anebo jen čteme dopředu, co naprogramoval někdo jiný.

Opět nám zůstává jen víra, že tomu tak není?

gcat