V případě nástroje zvaného „demokracie“ tak neutuchající zlobu v důsledku svíravého pocitu nespravedlnosti přesměrují a roztříští zpátky na co nejmenší částečky. Na každého z nás. Když my k nim vysíláme negativitu, oni ji za pomoci „štítu“ odrazí zpátky k nám.

Dokud lidé nepřestanou vysílat negativitu, systém se tak nemůže zhroutit, protože žije jak z ní, tak z pozitivity, kterou zase vysílají „pozitivní“ jedinci. Tímto způsobem udržuje rovnováhu.

Revoluce tudíž nemají žádný význam, protože mění pouze kulisy, nikoliv Hru samotnou. Revoluce je tak výhodná jen pro ty, kteří mají z ní prospěch. Iluzorně přínosná je zase pro jedince, kteří se spoléhají na to, že svůj život nevyřeší oni sami, ale za ně někdo jiný. Je jedno, zda-li to bude politik, vůdce či spasitel.

Jak shodit okovy

Být sám zodpovědný za svůj život vyžaduje notný kus odvahy. Buď si všichni najednou uvědomíme, že máme okovy, anebo budou „utíkat“ jen ti nejlepší z nás, tedy ti, kteří odvahu v sobě našli. Jak? Samozřejmě ona se neobjeví jen tak. Musíme se o ni starat jako o rostlinu, od semínka. Zalévat, hnojit a především povzbuzovat k růstu. Jinak nevyklíčí nic. A kde nic není, tam ani smrt nebere.

Ti, kteří nakonec sklidí plody své práce na sobě, by ovšem neměli zapomínat a stále být vděční svým sparingpartnerům na cestě, přestože jim házeli klacky pod nohy. A i když jim nadáváme a oni si to mnohdy za-slouží, stejně tak jim musíme odpouštět právě pro to, co pro nás udělali. Byť to bylo často tak negativní, že to člověk stěží unese. Každý zvládneme jiné závaží, každý máme svůj limit, který je už nad naše síly. Takže nejde o to, být vždy blahosklonný a nekonečně tolerantní za každou cenu.

Ve skutečnosti je nejhlavnější skutečnost, zda-li jsme schopni i extrémně negativní křivdu na nás dotyčnému odpustit.

Pokud se dostaneme do fáze, že nám to nečiní žádný problém, teprve pak můžeme přestoupit z dlouhé cesty na krátkou, která vede k osvícení. A k němu se vine stezka jedině přes rozšiřování vědomí. To však neznamená prostý sběr vědomostí, ale rozšiřování hranic, co je schopno naše vědomí přijmout a unést. Pokud skutečně chceme jít tímto „směrem“, musíme si uvědomit, že rozšířit vědomí znamená zároveň se schopnost se přiblížit. Ke všem. Nejen těm z naší úrovně.

Mysl jako nástroj

Abychom zažívali jednotu, což se s osvícením absolutně pojí, musíme se naučit používat svou mysl jako nástroj, nikoliv se s ní ztotožňovat.

To se stává, pokud používáme svou mysl příliš často. Velmi snadno se zacyklí a pak působí jako nekonečně dlouhé opakující se nahrávky, kde nic není naše, vše je pouze nahrané, okopírované, nevědomé.

V takovém stavu nejsme schopni vidět pravdu, protože jsme si vytvořili vnitřní vězení. Je to i v důsledku toho, že lidský mozek není schopen přizpůsobovat frekvenci vědomí s ohledem na skutečnost, ke komu hovoříme.

Kdyby tomu tak bylo, nemohli bychom si nadávat, mentálně se vraždit.

Musíme být zkrátka lepšími herci a nenechat se ovládat svými emocemi. A energii, kterou vrazíme do případné zloby, raději investovat do svého hereckého výkonu.

Když se staneme vynikajícími „herci“, dostaneme se do fáze, kdy pochopíme, že vnitřní samota je pro nás naprosto přirozená.

Finále

Teprve když jsme v životě úplně sami, můžeme nastoupit cestu k Božství. Jak to poznáme?

Když žijeme se svým dlouholetým partnerem, který umře, a my jsme schopni žít dál. Musíme být tak velmi silní, protože s odchodem partnera navždy ztrácíme společnou část – tu sdílenou.

Jenže i cesta k božství je pouze Hra. Musíme ovšem na to přijít sami.

Každý totiž vidíme její podstatu v něčem jiném.

I to je vyjádřením nekonečného Stvořitele, který k nám takto promlouvá.

Je velmi, velmi jemný. Jako nekonečná bytost. Prostupuje absolutně vším.

Proto uvědomovat si v každém okamžiku nekonečného Stvořitele je metou nejvyšší.

Tam směřujeme.

Není to cíl, nýbrž idea.

A ta není neměnná.

Jako Stvořitel sám.

g.i.&amber