​V budoucnu se chci stát novinářkou a již nyní pracuji na jedné knize, kde hodlám pojednat především o problémech žen, a na základě příběhu různých žen píši eseje. Nedokážu pracovat produktivně, pokud jejich potíže nepropustím skrz sebe.

Jak by se měli zařídit novináři, kteří se každodenně střetávají s informacemi rozličného charakteru? Cožpak to neznamená, že budu celý život rozhoupávat kyvadla nebo sama trpět? Nebo snad něco nechápu?

Občas mě napadá, že všechny obdobné ideje včetně transurfingu jsou utopické.

Vždyť pokud se hlouběji zamyslíme, i transurfing funguje jako kyvadlo, jež jste vytvořil vy a pomocí svých myšlenek vyvádíte z rovnováhy ostatní lidi. Proč by nešlo jeho zákony zjednodušit?“.

Zákony transurfingu přepracovat nelze, poněvadž není vymyšlený.

Nehledě na to, že podobné záležitosti je docela nemožné vymyslet, ba dokonce je ani nelze naučit ostatní lidi. Ezoterické vědění se nevymýšlí ani nevyučuje; zkrátka existuje na běžně přístupném místě, jež nazývám prostor variant. Ostatní mu mohou říkat jinak, ale jeho podstata se tím nemění.

V dopise píšete, že vás matou nějaké otázky – jak se lze vyznat v té záplavě učení, která podle vašich slov hovoří o jednom a tomtéž, ale přitom se rozcházejí? Neuvěříte mi, jak snadno.

Když přelouskáte horu literatury z psychologie a ezoteriky, lze v určitém okamžiku přestat a vše, o čem psali ve svých knihách jiní lidé, zapomenout. Pokud jste v jisté oblasti nahromadila minimální nutný základ, můžete další informace získat přímo z prostoru variant.

Potřebujete pouze drzost přerušit hledání odpovědí na otázky v cizích knihách a obrátit se  k sobě. Dokud bude rozum obrácen  k mudrcům tohoto světa, budete zmatení a zůstanete věčným studentem. Změňte orientaci: obraťte pozornost rozumu ke své duši a vyhledejte odpovědi na všechny své otázky.

Víte, co odlišuje jedince, kteří jsou původci objevů, vytvářejí mistrovská umělecká díla anebo píšou knihy, od ostatních, kdo se nad objevy podivují, mistrovskými díly jsou uchváceni a čtou ony knihy? Čím se liší tvůrci od hodnotitelů a učitelé od studentů?

První v sobě našli dostatek drzosti, aby svůj rozum odtrhli od cizích výtvorů a obrátili jej  k vlastní duši. Hodnotitelé a studenti o talent vůbec ochuzeni nejsou! Pouze jejich záměr je nasměrován na jinou stranu – na to, aby oceňovali cizí díla a učili se u druhých.

Možná vám připadá, že se snažím zabývat prostou demagogií či přežvýkávat jakési obecně platné pravdy. Co to znamená obrátit rozum  k duši? Cosi je na tomto pokynu nekonkrétní, nejasné a voní jakoby po přesládlé duchovnosti.

Nicméně ve skutečnosti hovořím o zcela konkrétních věcech. Nebylo by úplně přesné, kdybych řekl, že vaše duše již i tak vše ví, protože ona neví, jenže na rozdíl od rozumu má přístup  k poli informací, kde se nejen schraňují fakta o minulosti i budoucnosti, ale kde již také existují veškerá umělecká díla a objevy.

Rozum vnímá pocity duše jako intuitivní vědění a osvícení, a proto je interpretuje do formy obecně přijímaných pojmů a označení.

Rozum nedokáže vymyslet nic nového, pouze je schopen složit novou verzi domu ze starých kostek. Vše, co je od základu nové, se formuje za panující jednoty duše a rozumu. Ovšem  k jejímu dosažení je třeba podniknout několik prostých a konkrétních kroků.

Přistupte na skutečnost, že máte přístup  k veškerým znalostem a vědění; obraťte se s dotazem na sebe; jděte svou cestou; využívejte své právo na individualitu; a využívejte svůj přístup  k vědění.

Vědění a znalosti se zpřístupní, jakmile se vám podaří přeorientovat svůj záměr z ostatních na sebe. Zkrátka si řekněte, že jste jedineční, neopakovatelní a všechno víte a znáte. Zadejte si otázku a čekejte na odpověď. Nabídne se sama, možná hned, snad za několik dní nebo i měsíců, v závislosti na její komplikovanosti. Ale určitě přijde!

U každého člověka probíhá kontakt rozumu s duší po svém, především však musíte obrátit záměr rozumu  k duši. Celé tajemství spočívá ve faktu, že málokoho napadne, aby se o to pokusil; ovšem kdo to zkusil, začíná objevovat nové věci a vytvářet mistrovská díla.

Jediné, co brání sjednocení duše a rozumuje vnitřní a vnější důležitost. Uzamyká totiž tvůrčí počátky do pouzdra obecně přijímaných stereotypů. Píšete mi: „Nemohu pracovat produktivně, pokud jejich potíže nepropustím skrz sebe.“

Zní to jako dobře okolkovaná fráze, viďte? Ještě by bylo možné dodat, že pokud skrz sebe problém jiného člověka nepropustíte, bude vůbec nemožné, abyste mu v něčem pomohla. I tohle vypadá správně. Jenže ve skutečnosti se jedná o falešný stereotyp, který vykonstruovala kyvadla.

Potíže ostatních neřešíte díky tomu, že je propouštíte skrz sebe, ale navzdory tomu. Ba co víc, jestliže se pohroužíte do cizích problémů, již je nejste schopni řešit objektivně.

Potíže každého z nás vznikají následkem toho, že jsme až po krk pohrouženi do hry. Život se nám děje a my se jako v nevědomém snění nacházíme v moci okolností. Ale stačí, abychom se uklidili do hlediště a podívali se na hru zvenčí, a mnohé se vyjasní.

Dokud se budete do cizích obtíží nořit, budete se dostávat do stejného stavu. Chcete-li jejich problémy pochopit a dokázat je řešit, musíte jednat nestranně.

Nikoli bezcitně, ani lhostejně, nýbrž nestranně! V tom se nepřítomnost důležitosti liší od bezcitnosti.

Vlastní i cizí problémy se vám podaří vyřešit pouze v případě, že přijmete roli hrajícího diváka. Dokud však jimi budete žít, zůstanete bezmocná.

Mnoho čtenářů tento rozdíl mezi lhostejností a bezcitnosti nedokáže pochytit, a proto ještě jednou opakuji: nepřítomnost důležitosti je nestrannost, a nikoli lhostejnost. Hrajte svou roli jako děti jen jako, poněvadž pak se stanete loutkovodičem, tedy pánem situace. Naopak jste-li do hry ponořena až po uši, jste loutkou.

Opravdu byste si neměla všechno moc připouštět. Už proto, že pokud se nad tím zamyslíte, nic není až tak důležité, jak se zdá. Měla byste pomáhat těm, kdo vaši podporu potřebují. Ovšem je záhodno postupovat lhostejně, aniž by vámi prostupovaly pocity a aniž byste se mučila zážitky. Pocity vám mohou jedině uškodit. A konečně pomoc byste měla prokazovat pouze těm, kdo o ni žádají.

Na otázku: „Ale co mají dělat lidé velmi citliví a řekněme ti, kdo každý den dávají almužnu?“ existuje docela konkrétní, ale pro vás nečekaná odpověď – vzdejte se pocitu viny.

Jestliže pravidelně někoho obdarováváte almužnou, vyvozuji z toho, že cítíte jistou povinnost. Ta pochází z pocitu viny – ani tak nesoucítíte se strádajícími, jako vás spíš tlačí povinnost jim pomoci. To už není soucítění, ale projev důležitosti.

Pokud se u vás náhle probudil soucit ke konkrétní chudince, nemocné stařence – je to soucítění. Jestliže však nedokážete klidně, bez vnitřního soužení projít kolem libovolného žebráka, znamená to, že převažuje povinnost.
Co s tím lze dělat?

Zkrátka realizujte svou svobodu. Nikomu nejste ničím povinováni. Vezměte si své právo na vědění. Máte schopnost sami tvořit a dávat si odpovědi. Pokud jste se neosvobodili od důležitosti, trápí vás pochyby. Jste-li svobodní, je to správně a můžete si dopřát soucítění i spoluprožívání.

z knihy Ovlivňování reality: Vpřed od minulosti od Vadima Zelanda