Původ rasy pánů, tajný příběh otroctví lidstva (3)

Prakticky všechny mýty regionálních civilizací starověku a mnohých "necivilizovaných" národů a kmenů hovoří o tom, že jejich vznik byl dílem přistěhovalců ze zámoří (nebo z kosmu), osvícenců, kteří přišli, aby učili divochy, sběrače a lovce základům zemědělství, řemesel a státního řízení. Poté civilizátoři buď zemřeli, nebo byli zabiti, anebo své svěřence prostě opustili; v některých případech však odstranění těchto civilizátorů měli na svědomí zlí "bohové", kteří se rovněž snažili uskutečnit svou civilizátorskou misi, a pak se stali pokračovateli práce dobrých "bohů", kteří ji začali.

V průběhu celé historie mnozí myslitelé globální nadnárodní řízení odhalovali, a to na základě všeobecně známých faktů, které však pracně vystavěný historický mýtus (oficiální historie) představuje jen jako vzájemně spolu nesouvisejících zvláštností nebo shody náhod nemajících v žádném případě vliv na život většiny.

To je přeci nesmysl – Antarktida na mapě XVI. století! Tři sta let před jejím objevením Bellingshausenem a Lazarevem?! 
Ale co ti vůbec je po tom, ve XXI. století?
Je třeba se učit, pracovat a tak a ne se zabývat hloupostmi!
Jenže vy se zeptáte: Jaké mapy? 

Třeba tato: mapa Piriho Reise, 1531

Až do roku 1959 této mapě nikdo nevěnoval pozornost, dokud profesor Charlese X. Hapgood jednoho večera, přebíraje nejnovější archívní dokumenty, na ní nerozpoznal obrysy Jižní Ameriky a Antarktidy, a rozhodl se ji poslat na expertizu. Závěry, které pak získal, zapůsobily jako bomba. Ukázalo se, že tak mohla vypadat Antarktida před mnoha miliony let, dávno před tím, než jsme se tu objevili my jako biologický druh. Kdo byli ti starověcí kartografové, kteří dokázali s takovou přesností zachytit na mapě kontinent, který bude objeven až daleko později?

Přitom mnohá fakta o globálním řízení jsou zachycena i v literatuře současné civilizace. Už v novozákonních sděleních se dozvídáme o "vládci tohoto světa", který rozděluje moc nad státy a jednou ji nabídl dokonce i Kristovi. Odhalení o tisíciletích aktivit světové vlády najdeme také v nemnohých současných vědeckých přísně dokumentujících monografiích, jako je například kniha amerického politologa Ralpha Eppersona "Úvod do pohledů na historii jako na spiknutí", nebo v knize Roerichů Agni jóga:

"Mezinárodní vláda nikdy nepopírala svou existenci. Neprojevovala se manifesty, ale konáním, které připouští dokonce i oficiální historie. Můžeme jmenovat fakta z francouzské a ruské revoluce a taktéž z anglo-ruských a anglo-indických kontaktů, kdy nezávislá vnější ruka změnila chod událostí. Tato vláda přítomnost svých vyslanců v různých státech neskrývala. A je samozřejmé, že ani tito lidé nikdy neskrývali dobré stránky mezinárodní vlády. Naopak, stavěli je na odiv, navštěvovali vlády a byli viděni mnoha lidmi. Literatura zachovala jejich jména zkrášlená fantazií současníků.

Nikoli tajných společností se vlády tak bojí, ale konkrétní osoby zaslané z rozhodnutí mezinárodní vlády. Každá podvodná činnost je v rozporu s mezinárodními cíli. Jednota národů, hodnocení tvůrčí práce a také vzestup vědomí jsou potvrzovány mezinárodní vládou jako nejnaléhavější nařízení. A pokud budeme sledovat opatření vlády, pak z nečinnosti ji nikdo nemůže obvinit. Fakt její existence opakovaně pronikal do vědomí lidstva pod rozličnými pojmy.

Každý národ je navštíven pouze jednou. Poselstvo přichází jen jednou za století – to je zákon Arhatů. Vyslání jevu neviditelné vlády podléhá vývoji stavu světové evoluce, a proto podklady jsou založeny na přesných matematických výpočtech. Žádná osobní přání, ale nezměnitelné zákony hmoty. Nechci, ale vím. A proto je výsledek při vlnění proudu stále beze změn.
Na horu můžete vylézt od severu nebo od jihu, ale samotné stoupání se nezmění. (Agni jóga, Samara, 1992, str. 292. 

Pěstovaný historický mýtus toto globální nadstátní řízení, jež se projevuje v podpoře "elitářsko"-otrokářského řádu, v minulých dobách připisoval buď Bohu nebo ďáblu, kterého do hodnosti "vládce tohoto světa" jmenovali tvůrci tohoto historického mýtu a jiné zároveň ocejchovali jako schizofrenii. Souběžně pečlivě odstraňovali z vědecké historické literatury informace o takových faktech, jako jsou třeba geografické mapy Piriho Reise, o staroegyptských a dalších "historických anomáliích", stejně jako informace o řádech a dalších systémech zasvěcení (především zednářství), majících nadstátní řízení v souladu s jejich koncepcí restaurace Atlantidy.

Mapa Oronteuse Phyniusa (Orontsiya Finney). 1531. O vánočních prázdninách v roce 1959 se Charles Hapgood zabýval v referenční místnosti Knihovny Kongresu ve Washingtonu zkoumáním map Antarktidy. Už několik týdnů po sobě se zabýval stovkami středověkých map. "Objevil jsem množství zvláštních věcí, které jsem nepředpokládal, a také několik zajímavých map zobrazujících jižní kontinent. Pak jsem jednou otočil list a zůstal jsem ohromen: mé oči spočinuly na jižní polokouli mapy světa nakreslené Oronteuem Phyniem v roce 1531 a pochopil jsem, že přede mnou je pravá, skutečná mapa Antarktidy!" Celkový obrys kontinentu se překvapivě shoduje s tím, co je zobrazeno na současných mapách. Centrální část kontinentu je na mapě prázdná, bez řek a hor, což dovoluje předpokládat přítomnost ledového příkrovu. Na místě nedaleko středu kontinentu je jižní pól. Pohoří hraničící s pobřežím připomínala četné horské hřebeny objevené až v poslední době, přičemž natolik zřetelně, aby se to nedalo přičíst na vrub představivosti kartografa. Ony hřebeny byly identifikovány, některé tvoří břeh, jiné jsou od něj v určité vzdálenosti. Z mnohých stékaly do moře řeky, které se velmi přirozeně a přesvědčivě vpisovaly do záhybů reliéfu. Z toho plyne, že v době zakreslování mapy nemohlo být pobřeží zaledněné.

Nejvýraznějším dokladem "mazání stop" je Starý a Nový zákon – v minulosti povinné poučení pro všechny – v jejich historických vydáních, v nichž "žrečestvo" Egypta i členové židovské velerady jsou prezentováni jen jako soukromé osoby, svobodné ve svém chování a v žádném případě nesvázané ani na rukou ani na nohou disciplínou hierarchií systémů zasvěcení a přerozdělení moci. To odporuje skutečné praxi činnosti takových struktur, což je zřetelné i dnes v konání hierarchií církví a stran.

Na následném schématu je patrné, komu z těch, kdo aktuálně slouží taktice odvádění pozornosti v podobě Bliderbergského klubu, náleží ty nebo jiné nadnárodní společnosti. Bez ohledu na to, že sám "klub" představuje v lepším případě jen "převlékárnu" nadstátního řízení, nutí nás to samozřejmě se zamyslet:

Pokud se vůbec společnosti nabízí nějaká "alternativa" k vládnoucímu historickému mýtu, je to buď cosi podobného teorii L. N. Gumiljova, kde všechny nepříjemnosti jsou "zákony přírody, za které lidé nenesou morální odpovědnost". Nebo se nabízí vnější záchrana "dobrých cizinců", jejichž péče by měla nahradit předchozí i nynější opatrovnictví "zlých cizinců" z kosmu. Anebo můžeme pasívně čekat, neprotivit se zlu a v pokoře spoléhat, že Bůh to zařídí.

Takže monografie zabývající se světovými dějinami mohou téma zpracovat v podstatě dvojím způsobem:

1. buď popsat globální historický proces jako jediný celostní běh obsahující vzájemně se propojující regionální historické procesy;

2. nebo popsat celkový souhrn regionálních historických procesů bez jakýchkoli spojitostí mezi nimi, což samozřejmě znemožní vidět celostní globální proces těm, kdo nejsou schopni život společnosti vycítit a správně pochopit samostatně.

Drtivá většina odborné historické literatury volí druhou variantu, kdy kvůli stromům není vidět les. Popisují lokální fakta, ale nikoli proces. Tím zabezpečují určitou naprogramovanost chování nositelů "zvířecí" psychiky a biorobotů, takže nejsou schopni vidět tyranii nadstátního globálního řízení a jeho aktuální i dlouhodobé cíle.

V důsledku toho většina čtenářů nemá představu o zvláštnostech řízení společnosti ve státech patřících do regionálních civilizací, a žijí v přesvědčení, že nadstátní řízení a tím spíš vnitřně sociální řízení globálního historického procesu neexistuje, a ten probíhá tak nějak sám od sebe, náhodně, nikoli podle předem stanovených cílů. A neefektivita Ligy národů a OSN je jen ujišťuje o správnosti jejich přesvědčení o nemožnosti globálního řízení, protože oni se snaží jeho reálnost posuzovat na základě zcela obráceného chápání pojmů o řízení celkově. Tato absence pojmů a představ o skutečných možnostech řízení jim opravdu nedává šanci posoudit reálnost globálního vnitro-sociálního řízení a oni to pak chápou jako potvrzení jeho nemožnosti.
A tak se kultivuje historický mýtus o bezcílném, neřízeném proudu globálního historického procesu od doby kamenné do našich dnů, přestože tu máme množství historických faktů, které hovoří o tom, že v počátku a následně i celém průběhu globálního historického procesu tu stála civilizátorská mise, a to ne jedna, a ty sledují své přesně definované cíle, leckdy si vzájemně odporující.

Shrnutí

Námitky vůči poznatkům o globálním řízení mají vesměs až hysterický charakter, a pokud je to možné, tak i tvrdých represí vůči těm, kdo se tohoto názoru přidržují. Ale nikdo se nikdy nezmohl na to, aby dokázal např. lživost zpráv o Atlantidě, falšování raně středověkých map se zobrazením Antarktidy a obou Amerik (mapa Piriho Reise není jediná) nebo třeba falzifikaci obelisků na Měsíci. A mnoha a mnoha dalších skutečností. Pokud zamlčování a skrývání globálního nadstátního nitrosociálního řízení a určité civilizátorské mise není bezcílné, přivádí nás to k otázce o charakteru vzájemných vztahů civilizátorů a civilizovaných, které pak můžeme v podstatě nazvat – otrokářstvím.

Konec.

původní zdroj: http://inance.ru/2015/08/atlantida/

český zdroj: http://myslenkyocemkoli.blogspot.cz/2015/09/atlantska-historie-otroctvi-soucasne_24.html

překlad: Vlabi