Původ symboliky kříže v mytologii lidstva

Ačkoliv je téměř výhradně považován za křesťanský, ve skutečnosti existuje již odpradávna Egyptský kříž a ankh, kříž umučení Krista, středověký či alchymistický rosekruciánský kříž, postvatikánské dvojí kříže vzkříšeného spasitele, to všechno jsou historické variace jednoho a toho samého symbolu, který vedl velkou část lidstva na cestě k Bohu.

Historie kříže

Kříž je většinou považován za spojení svislé a vodorovné čáry, či aktivního (I) a pasivního nebo přijímajícího (-). Při spojení těchto dvou sil dochází k tvorbě třetí síly, myšlenky či entity. Ačkoliv se jedná do určité míry o symboliku sexuální, kříž byl nejvíce prozkoumán na úrovni psychologické a duchovní. Egyptský kříž, čili kříž se smyčkou, je možným příkladem této rané sexuální (tj. tvořivé) symboliky. Později je však převážně používán za symbol životní a božské síly v jejím úplném smyslu.

Jung naznačuje, že kříž má původ ve vynálezu ohně, a je proto ve skutečnosti jeho symbolem. Ten má být odvozen z aktu primitivního člověka, který se snaží za účelem získání tepla, ochrany a nástrojů tvorby třením dvou holí rozdělat oheň. Je také zajímavé, že slova pro kříž, jako jsou krois, krouz, kreuz, crux, cruz nebo croaz, mají podobný původ jako slova označující oheň. Kořeny slov "ak", "ur" či "os" všechny označují kosmické světlo čili oheň.

Nejranější kříže byly jednoduše značeny jako (T) nebo (X). Pozdější variace přidaly nahoru vodorovnou část, čímž vzniklo (t) nebo (+). Pravidelný kříž (+) kdysi označoval čtyři světové strany, čtyři živly, čtyři barvy lidstva (podle tradic lidu Hopi) i čtyři pekla v Zoroastrismu a později v židovské kabale. Při umístění do kruhu pak označoval čtyři roční období, fáze života a všechny možné asociace života, smrti a znovuzrození.

Platón v dialogu Timaios vypráví, jak demiurg znovu spojil rozštěpenou „světovou duši“ dvěma stehy ve tvaru ondřejského kříže (X). Egyptský či smyčkový kříž byl dlouho symbolem vzkříšení lidstva, protože měl ukazovat zasvěcence vítajícího den s otevřenou náručí a vztyčenou hlavou.

Jeden teosofický spisovatel toto gesto nazýval "Madoninou pózou", protože vypadá jako kdybychom chtěli obejmout veškeré bytí. Dále se nechal slyšet, že prospívá našemu brzlíku a srdeční oblasti, protože vytváří pocit otevřenosti a soucítění přesně v místě, kde dochází ke styku svislé a vodorovné trubice.

Ve středověku byl krátce kříž asociován s ukřižováním Krista. Proto se vzpřímený kříž (+) stal symbolem božské síly a přítomnosti, porážky smrti a nevědomosti. Obrácený kříž se následně stal symbolem rouhání, démonických sil a odmítnutí Kristova obětování se. Jednalo se však čistě o historický, dobový výklad, protože Svatý Petr požádal, aby byl ukřižován obráceně, jelikož se necítil být hoden toho, aby byl ukřižován stejně jako Ježíš. Dříve ale i později začaly mystické doktríny používat různé podoby kříže jako symboly různých proudění kosmických sil, potenciálu a rytmu.

V Anglii byl kříž asociován s tisem, který bylo možné často zahlédnou na kostelních hřbitovech. Ve středověkých písních a příbězích se říká, že Krista „pověsili na strom“, stejně jako severského boha Odina. Křesťanští mystikové to později změnili na „Strom života“ z židovské mystiky kabaly.

Použití kříže

Pokud kříž používáme vědomě, můžeme v sobě vytvořit stav, který bude podporovat mystické zážitky a rozšířené vědomí. Staneme se ve skutečnosti otevřeným a dobrovolným kanálem, skrze který se bude v našem životě moci projevovat kosmická moudrost, univerzální láska a tvořivá moc. Křesťanští mystikové to nazývají tzv. axis mundi neboli světovou osou – spojením nebes a země.

Roche de Coppens ve své práci The Nature and Use of Ritual (dosl. O povaze a použití rituálů) cituje zednářsko-rosekruciánský dokument, ve kterém „biskup Theodotus“ praví:

Když říkáme 'Ve jménu Otce' a klademe si prsty na čelo, ukazujeme ve skutečnosti na důležitý orgán našeho duchovního těla umístěný hned pod prostorem, kde v nás Bůh 'shůry' sídlí. Vibrace vytvořené pohybem milujících myšlenek na našeho nebeského Otce aktivují božskou esenci 'vavřínu', která proudí do středu našeho srdce v podobě opravdové i když neviditelné slávy (paprsku bílého světla). Aktivace tohoto 'vavřínu' je popsána svatým Petrem: 'Dostane se vám nevadnoucího vavřínu slávy'. Když říkáme 'i Syna' a klademe si prsty na srdce, ukazujeme ve skutečnosti na prostor v našem duchovním těle, kde božské světlo, které nás podle slov proroka Izajáše zalilo 'shůry', provádí aktivaci dalšího duchovního orgánu a naplňuje nás tak božskou láskou syna Božího. A když říkáme: 'i Ducha svatého' a dotýkáme se nejprve pravé a poté levé části hrudníku, aktivujeme v sobě tato duchovní vnímání, která se pak v našem životě projevuje jako tvořivá a oživující síla Ducha svatého. A když nakonec říkáme: 'Amen' a spojením rukou mentálně stvrzujeme přítomnost trojjediného Boha v nás samotných. ve skutečnosti uzavíráme proudy na krajích našeho duchovního těla, abychom si toto probuzené duchovní vědomí zachovali co nejdéle. (z dokumentů S.R.I.A.)

Když stejně jako kosmický Kristus před námi neseme kříž inkarnace, poznáme světlo svých vnitřních duchovních křížů Osvícení, Vzkříšení a Spásy. I my můžeme poznat esoterický význam výrazu „via crucis“ v našich každodenních životech, stejně jako když Konstantin šel „cestou kříže“. Uznáním, přijetím, vyvoláním a použitím kosmické moudrosti, univerzální lásky a jejich spojením silou Svatého ducha stvoření můžeme poznat Krista v nás samotných. Při tom se účastníme skutečného duchovního přijímání neboli mše svaté, během níž jsou všichni spojeni v mystickém tělu Kristovu. A právě zde jsou všichni praví a upřímní věřící sjednoceni v neviditelné církvi, o které mluvil Eckarthuasen:

Je to nutné, moji bratři v Pánu (kosmickém vědomí), abych vám dal jasnou představu o vnitřní církvi, která je osvícena Společenstvím Boha, jež je roztroušený po celém světě, ale vládne jednou pravdou a je spojen v jednom duchu.

(…) Je to nejvíce skryté společenství, ale má členy z mnoha kruhů, taková je tato škola. Už odedávna existovala vnější škola založená na té vnitřní, která je jen jejím vnějším vyjádřením. Už odedávna tak existovalo skryté shromáždění, společnost zvoleného… která se nazývala vnitřní svatyně nebo vnitřní církev.

…Ale když se člověk rozmnožoval, jeho křehkost a slabost si vyžadovala vznik vnější společnosti, která zastírala tu vnitřní a skryla ducha a pravdu tu vnější… zabalenou do vnějších a vnímatelných obřadů… jež mu jako symbolu vnitřku může být postupně umožněno přistoupit k vnitřním duchovním pravdám… aby živočišný člověk mohl být… postupně… veden k vnitřní pravdě…

(Oblak nad svatyní, dopis druhý, von Eckharthausen)

Bude pokračováno.

originální text: hermetic.com

překlad: Lukáš Kucharczyk