A čím blíže jsme, tím méně z nás hovoří ego, které tak máme čím dál více pod větší kontrolou.

Ego = bloky.

Když odstraníme bloky, ego přesto nezmizí. Bude to jen maska, kterou si budeme moci nasazovat dle libosti a přitom již nikdy se jí nestaneme natrvalo. Ten, kdo odhodí masku jako zcela nepotřebnou, riskuje, že tak dává najevo, že v tomto světě převážně nevědomých masek již nechce být. Tak jej systém dřív anebo později sejme. Nikoliv však fyzicky, ale na mentální úrovni. Učiní z něj loutku, ale bez jeho vědomí. Rada proto zní: nepřitahujme pozornost systému, tedy nás všech, protože bychom ji taky nemuseli unést. To rovněž vyplývá z podstaty této reality. Čím jsme „větší“, v nejrůznějších směrech, tím více se stáváme součástí systému. Jen o tom nevíme.

Ostatně kdyby v nás systém neviděl ohrožení, nikdy by nás tímto způsobem nezpacifikoval.

Systém cokoliv původně jakkoliv vznešeného použije ke svému prospěchu,

abychom neviděli světlo. Takto se tato hra ostatně hraje.

Proto je nutné se spíše skrývat a nevystupovat na veřejnosti, protože to přitahuje pozornost ostatních. A co přitahuje pozornost ostatních, zároveň přitahuje pozornost systému, který nás všechny přesahuje. Okamžitě zpozorní, když se nějaká jeho část začne chovat nesystémově.

Vyhodnotí to jako nepřípustnou anomálii, kterou je zapotřebí vyléčit. A tak to raději zničí, místo aby to bral jako příležitost k růstu.

Bohužel (bohudík?) přesně tímto způsobem postupují při „léčení“

i dnešní lékaři. Nerozumějí vůbec příčině nemoci a přesto ji chtějí „léčit“.

Někdo se lhářem být naučí, někdo se takto již narodil

Ke lhaní jsme všichni vedeni již od svého dětství. Dítě je upřímné – co na srdci, to na jazyku, což samozřejmě může zraňovat ego dospělých. Proto rodiče učí dítě, aby nebylo upřímné. Učí jej lhát. Rodiče to naučili zase jejich rodiče. Jejich rodiče zase jejich rodiče. A tak dál.

Je to program, který byl do nás zaset, aby nás samotné, tedy lidstvo, zotročil. Jak se vůbec mohlo stát, že tento program byl do nás zaset? Nic neobvyklého, podobným způsobem cvičíme například psy. Dáváme jim programy.

Programovaná lež je tak dalším aspektem podstaty systému.

Čím více z nás začne za všech okolností mluvit pravdu

a zároveň chápat druhé, tím více začneme žít pravdivým životem

a tím více se začne systém hroutit,

až nakonec zcela zkolabuje.

Následně se restartuje do své nové úrovně.

Na druhou stranu neupřímnost je zároveň ochranou vůči negativní reakci v důsledku nepřijetí upřímnosti.

Vše v této realitě má své pro a proti.

Čím více programů v sobě nosíme, tím jsme stále větší a větší, ale stále jen komplikovanější program. Abychom přestali být programem, musíme se nejdříve zbavit všech těch menších v nás. Tedy bloků, které si neseme od dětství.

K nim přidáváme další nevědomé bloky, které získáváme se svými sexuálními partnery. My ty jejich, oni ty naše. Nejsou sice tak silné jako ty z dětství, ale o to více jsou rafinovaněji ukryté.

Zatímco v dětství jsme alespoň reagovali vzdorem, že někdo nechce, abychom říkali pravdu, při sexu si toho ani nevšimneme. Jsme přece tak vzrušení.

Jedinou výjimkou je, kdy naprosto víme,

že do nás někdo vkládá blok, je při znásilnění – ať už fyzickém nebo mentálním.

Proto tak trpíme.

Násilník nás infikoval něčím,

čeho se on sám chtěl jednoduše zbavit a k tomu nás ovládnout,

ale my jsme po tom rozhodně netoužili.

Pokud si ovšem ale nějaký blok přejeme převzít, je to nejlepší právě při sexu s partnerem, o němž nevíme všechno, ba často vůbec nic. Hrajeme ruletu s vlastním osudem.

Jenže risk je na druhou stranu zisk. V našich životech existuje celá řada skutečností, které si nejsme schopni uvědomit. Proto potřebujeme zrcadlo. Partnera, pro něhož budeme zrcadlem zase my.

Takže svým způsobem, sečteno podtrženo, systém sám o sobě není špatný.

Bohužel pro nás jej znásilnily entity, které si jen řekly:

“Oni jsou tak naivní, že sebou nechávají manipulovat. Hřích toho nevyužít.“

Nutno podotknout, že jejich náboženství věří ve zlo, tak jako naše zase v dobro.

Obě strany jsou ale jen rubem a lícem jedné a té samé mince.

Jak bychom tedy mohli rubu vytýkat, že není lícem a naopak?

Pokud skutečně pochopíme dualitu této reality, už nikdy tak činit nebudeme.

Bude nám zcela jasné, kudy vede cesta.

g.i.