Pokusil jsem se o sdělení, které by spíše navazovalo na vizi 2020, i když upozorňuji, že se toto sdělení bezprostředně neváže jen k současné situaci, ale více k celkovému dění. Proto jsem jej také nazval Vize 2020 pokračování.

Domnívám se, že většina lidí si myslí, že se svět zbláznil. Samozřejmě, že mají pravdu, je ale důvod, abychom se zbláznili s ním? Myslím, že není.

Když pozorujete kolem sebe tu podivnou reality show, vypadá to jako z nějakého béčkového či možná spíše céčkového sci-fi seriálu. Chápu, že některé lidi toto dění postihuje velice nepříznivým způsobem a je to spíš tragédie než komedie. Zkusme se na to podívat i z tohoto pohledu. Nepřipadá Vám to jako céčkový film nebo sci-fi seriál či sitcom, když se díváte kolem sebe?

Vím, že jsou pravidla, která musíme dodržovat, některá jsou i správná, nechci to zpochybňovat, ale zkusme se na to dívat spíš jako na komedii, než na tragédii. Přestaňme stále někomu něco vyčítat, zazlívat, nenávidět. Nemá to žádný význam, nikomu z nás to neprospěje. Je tady určitá realita, i když vypadá jako nějaká podivná reality show, je to prostě naše současná realita. Zkusme se na to dívat daleko víc s humorem, i když věřím, že mnohé to postihuje silně negativně.  Nemám z toho samozřejmě žádnou radost, i když moje problémy se současnou situací se určitě nedají ani v nejmenším srovnat s problémy mnoha lidí, kteří jsou na tom mnohem hůře než já.

Nechci nic zlehčovat, ale pomůže nám, když to budeme vnímat jako tragédii?  Můžeme to odlehčit a celé to vnímat jako podivnou veselohru, ve které i my, a někdo asi řekne bohužel, musíme hrát i ty komediální role. Ať už jsme o účinnosti těchto rolí přesvědčeni, nebo je hrajeme pro ostatní, protože oni mají tu potřebu, abychom takové role hráli. Snažme se tyto lidi pochopit a ne odsuzovat, protože odsuzování je sice to nejjednodušší co můžeme dělat, ale rozhodně ne nejsprávnější. Zkusme se na to dívat z humorné stránky, což ale neznamená, že se některým lidem budeme vysmívat za to, že třeba nosí roušky, to v žádném případě.

Co je základním principem nebo posláním tolik očekávaného Odhalení?

Základním principem je přinést lidem poznání. A co přinese lidem poznání? Přinese jim svobodu, svobodnou vůli, svobodné rozhodování, které bez poznání není možné. Poznání je osvobozující, ale nebude pro nás opravdu lehké, přiznat si kolika falešným mesiášům všeho druhu jsme sedli na lep a uvěřili jim.

Bude to chtít velkou odvahu sami sobě přiznat, že jsme neměli dostatek intuice a logiky. Uvědomit si, že jsme nebyli jen svedeni desinformacemi, ale že jsme si dostatečnou prací na sobě nevytvořili předpoklady k rozpoznání tzv. falešných proroků, kterých je tady opravdu dost. Dokážeme být k sobě tak nelítostně upřímní, abychom dokázali být skutečně svobodní?

První část Vize 2020 byla zaměřena především na lásku, druhá část Vize 2020 je zaměřena především na svobodu lidské bytosti, i když tyto dva fenomény spolu velmi úzce souvisí. K tomu, aby někdo byl láskyplná zářící bytost, je nutné, aby byl svobodný, a zcela svobodná nemůže být žádná bytost, která má přivřenou srdeční čakru, protože ji to pak determinuje k určitému druhu chování a jednání.

Z pohledu nižších úrovní poznání se může zdát jako rozpor, že láskyplná zářící bytost má plnou svobodu jednat jako láskyplná zářící bytost, ale nemá již plnou svobodu jednat v rozporu s otevřenou srdeční čakrou. Tento rozpor je ale jen zdánlivý, východiskem k porozumění tohoto rozporu je znalost teorie o více úrovních poznání.

Jeden stále uznávaný a někdy i zatracovaný filosof řekl, že svoboda je poznaná nutnost. Z mého úhlu pohledu jsem si toto definoval krátce a co nejjednodušeji: Osud člověka je svobodná vůle duše. Máme svobodu vybrat si roli láskyplné zářící bytosti, ale pak v rámci této role již nemáme svobodu jednat jako lidé se zablokovanou srdeční čakrou.

Pokusím se o formulaci tak, aby to pochopil každý, čímž nechci nikoho podceňovat. Když jsme šli do tohoto života, tak jsme si vybrali roli láskyplné zářící bytosti nebo dosažení tohoto stavu, ale pak už nemáme svobodnou vůli se takto nechovat. Řekl bych, že toto je klasická ukázka pohledu ze dvou různých úrovní poznání.

Příprava na svobodu

Jsme opravdu připraveni na plné odhalení? Jsme opravdu připraveni na plnou svobodu? Na svobodu, kterou jsme dosud nikdy nezažili?

Představte si zvláštní situaci. Zavřete oči a představíte si, že můžete být čímkoliv, absolutně čímkoliv. A když oči otevřete, tak tím budete… Kolik z nás si zvolí, stále stejnou životní formu? Jsem přesvědčen, že většina. To není výtka, my nemáme nevhodnou životní formu, není důvod se jí zříkat. To byla jen určitá metafora pro představu absolutní svobody.

Svobody oproštěné od všech našich dosavadních dogmat. Od všech našich dosavadních dogmat představy o tom, co vlastně svoboda je. Třeba i svoboda vyskytovat se ve zcela jiné formě, než jsme se vyskytovali doteď. Vím, že to je absurdní představa, která se zdá dalece vzdálená od reality, ale chápejte to prosím jako metaforu.

Jak dalece jsme připraveni na vlastní svobodu? Jak dalece jsme připraveni očekávat, že nám nikdo neřekne, co máme dělat? Tím samozřejmě nemyslím svobodu jakéhokoli nemorálního a bezskrupulózního jednání. Zkusme se vžít do představy života neomezovaného nějakými neustálými příkazy a nařízeními, které nám život na jedné straně velmi svazují, ale na druhé straně nám jej velmi usnadňují.

Přiznejme si, že mnoho lidí má touhu a potřebu, aby jim někdo říkal, co mají dělat, co je správné, co je morální, hledají někde nějakou autoritu a pokud možno i autoritu nadpozemskou. Co budeme dělat, když přijde situace, kdy nám nikdo nebude říkat: „Toto je správné, toto je morální, toto je etické.“

Budeme mít možnost či dokonce nutnost rozhodovat se jedině a pouze vlastním rozumem, intuicí a vlastním srdcem. Je to pro nás přijatelná míra svobody? Míra svobody přijatelná nejen pro každého z nás jako jedince, ale i v tom smyslu, abychom obdobnou míru svobody poskytli i druhým bytostem kolem sebe.

Zamýšleli jsme se někdy nad touto otázkou? Myslím si, že většina lidí asi ne. Domnívám se však, že už přišel čas, abychom se i nad podobnými otázkami začali zamýšlet. Co když přijde doba, kdy všechny ty regule, pravidla, předpisy, zákony a nařízení, které nás všechny tak štvou, přestanou platit, protože nebudou mít svá opodstatnění.

Popusťme uzdu své fantazii o naší budoucnosti. Máme volné energie, antigravitaci, multiplikátory, replikátory a jsme zcela svobodní lidé. Nabudeme třeba schopnost modifikovat svá těla k obrazu svému, čímž nemyslím zrovna, že bychom se stali delfíny nebo jinými oblíbenými bytostmi, ale zůstaneme lidmi a budeme mít schopnost modelovat svá těla.

A teď přichází moje základní otázka. Co s nabytou svobodou?  Co s něčím, co jsme nikdo z nás nezažili minimálně desetitisíce tisíce let, ani v minulých inkarnacích? Opravdu si myslíte, že všichni lidé po takovéto svobodě touží? Myslím si, že by bylo velmi zajímavé sledovat některé „věrozvěsty“ svobody, svobodného myšlení a demokracie.

Nemám na mysli někoho konkrétního, nechci se nikoho dotknout. Bylo by zajímavé pozorovat, kdyby se najednou někteří z nich ocitli v situaci, ve které by si mohli absolutně svobodně vybírat svoji budoucnost, formu svého bytí. Nepropadli by naopak panice?

Je třeba vydat se na cestu

Být zcela svobodnou bytostí vyžaduje skutečně velkou odvahu. Ale co když k takové situaci dojde? Třeba za rok, za dva, za deset let…Jsme připraveni? Myslím si, že nejsme. Naprosté minimum lidí je dnes na něco takového připraveno. Ale je třeba se vydat na cestu. Vydat se na cestu k cíli být svobodnou lidskou bytostí, která si je plně vědoma kým je a plně cítí odpovědnost za celý svůj život, za každé své rozhodnutí a plně si uvědomuje, že je svobodnou bytostí.

Tím, jak si uvědomuje, že je svobodnou bytostí, tak si uvědomuje i odpovědnost za celý svůj život. Vím, že to opravdu není lehké, popravdě řečeno je to neskutečně těžké, po těch tisíciletích nesvobody a manipulace se vžít do pocitu absolutně svobodné bytosti, která se ničeho nebojí a nejméně ukončení svého života, protože ví, že je nesmrtelná.

Pouze si vybírá jednotlivé role, které si chce zahrát, ví, že se jí nemůže nic stát, ví, že všechny strachy, obavy a úzkosti jsou součástí role, kterou si zde přišla zahrát. Jenom toto uvědomění je úžasně osvobozujícím aktem, a pokud máme představu o naší společnosti jako o společnosti svobodných lidských bytostí, tak toho můžeme dosáhnout jednou jedinou věcí, a to tím, že se svobodnými lidskými bytostmi staneme.

Vím, že bez stavu rozšířeného vědomí je těžké se osvobodit od všech pout, kterými jsme spoutáni po mnoha tisíciletí touto civilizací, touto kulturu, morfogenetickým polem lidstva.

Staňme se svobodnou lidskou bytostí

Skutečně to je velmi těžké po těch mnoha tisíciletích manipulací, regulací, pravidel, právních předpisů a náboženských dogmat, kterými jsme byli svazováni a které jsme nesnášeli. Ta představa být najednou absolutně svobodnou bytostí může být pro některé lidi velmi trýznivá. Celý život i předešlé životy jim stále někdo říkal, co mají dělat, jak to mají dělat, co je správné, co není správné a teď by se najednou měli rozhodovat sami a ještě za to nést odpovědnost.

Není jednoduché to pochopit a už vůbec není jednoduché učinit rozhodnutí. Není jednoduché neschovávat se za rady kohokoliv, jakékoli autority, ať už se nazývá světskou nebo boží autoritou, protože pak si nesu plnou odpovědnost za každý svůj čin, za každou svoji myšlenku, kterou jako svobodná lidská bytost stvořím. A víme, jak silné lidské myšlenky mohou být a že dovedou i zabíjet.

To nemluvím o „takové maličkosti“ jako je stvoření parazitické kvazibytosti, která dovede hodně znepříjemnit život. Jak už jsem kdysi kdesi poznamenal, kdyby lidé v tomto okamžiku dovedli mentálně ovlivňovat realitu, tak do pěti dnů zbudou na světě 3 lidi a možná jsem těch 5 dnů přehnal a možná i ty 3 lidi.

Uvědomme si, že jsme dlouhodobě odnaučováni řídit se svobodnou vůlí a nést odpovědnost za vše, co v životě učiníme a na co pomyslíme. Ať se jedná absolutně o jakýkoliv čin, o jakoukoliv myšlenku, vždy naše racionální myšlení si najde zdůvodnění, proč jsem musel vykonat to či ono, jaké okolnosti v mém životě mě k tomu svedly nebo donutily.

Tím se zříkáme na jedné straně odpovědnosti za jakékoliv činy v našem životě, ale na straně druhé i své svobody. Pokud můj projev bude mít aspoň nějaký smysl a promluví k duším alespoň několika jedinců, chtěl bych upozornit na jednu podstatnou věc. Nežijeme zde sami a kromě toho, že bychom se měli stát plně svobodnými bytostmi zodpovědnými za svůj život, dopřejme a někdy i vyžadujme totéž od bytostí kolem nás. Samozřejmě přiměřeně k jejich věku a schopnosti některé věci pochopit.

Je na našich pedagogických schopnostech, abychom lidi kolem sebe k tomu vedli, a nejedná se zdaleka jen o děti. Naopak děti nám mohou být někdy vzorem, jak se rozhodovat svobodně. Jinou otázkou je, že často ještě nemívají schopnost převzít odpovědnost za své činy a myšlenky. My si rovněž nepřipouštíme odpovědnost za své činy a myšlenky, ale z naprosto jiných důvodů.

Domníváme se, že jsme neměli jinou možnost, jinou volbu. Sami si tak připouštíme, že nejsme svobodné lidské bytosti. Sami si vědomě omezujeme svoji svobodnou vůli, svobodu rozhodování. Samozřejmě, abych nebyl špatně pochopen, k té svobodě patří i to, být tím kým jsem nyní v současné době. Je však důležité být tím vědomě, rozhodovat se vědomě a uvědomovat si odpovědnost za své činy a myšlení.

Aby mi bylo dobře rozuměno, proč mluvím stále ve formě „my“, protože já se z toho nevyjímám, já si také plně uvědomuji, že to o čem mluvím, tj. být plně svobodnou lidskou bytostí se ani mně v tomto životě zcela nedaří. Doufám, že už zvládám jednu věc a tou je odpovědnost za všechno co dělám, ale stále jsem se ještě nedobral k tomu, abych byl plně svobodnou lidskou bytostí. Opravdu to není jednoduché, ale od toho je cesta, abychom po ní šli a učili se. Jak říká staré přísloví: „Žádný učený z nebe nespadl“ a já dodávám – ani na cestu.

Smyslem života je cesta

Z určitého zorného úhlu je cesta smyslem života. Žijeme věčně, vše se děje současně, tak si nedělejme představy, že jednou něčeho dosáhneme, že dosáhneme osvícení a přestaneme se inkarnovat.

To všechno už jsme dosáhli v paralelní realitě, které můžeme říkat třeba budoucnost. Teď jsme na této cestě a hrajeme si na tuto cestu a není na tom nic špatného. Není to o nic horší hra, než mnohé jiné hry, není to o nic horší hra, než hra na osvíceného a probuzeného, který je nad vším, nic ho nemůže rozházet a už se jen těší, jak ukončí inkarnační kolo a v příštím životě se stane bytostí nemající žádné tělo nebo alespoň toto fyzické. Mnozí duchovní učitele tvrdí, že se vše děje současně.

V tom případě ale už nyní existujeme v některé z paralelních realit ve formě a stavu, jehož dosažení by mělo být základním smyslem našeho současného života. Jestliže už někde v nějaké paralelní realitě něčím jsem, proč by mělo být nejvyšším smyslem života se něčím takovým stát. Není daleko lepší vidět smysl tohoto života v tomto životě, v té cestě někam, cestě být svobodnou lidskou bytostí.

Pokusím se o možná nepřesné přirovnání. Hodně lidí má představu o strávení nějaké krásné dovolené. Každý si dokáže představit, že bude dopraven na nějaké luxusní místo, tam bude vysazen a bude tam sedět a celý týden se jen dívat, jak je to tam krásné. Anebo se raději půjde projít a porozhlédne se po okolí, jak to tam vypadá, jaká jsou specifika tohoto místního krásna, které při druhém pohledu už nemusí být až tak okouzlující? Co myslíte, že je zajímavější?

Nepochybuji o tom, že budu napaden pravověrnými, pro které je samadhi a osvícení, jediným a nejdůležitějším smyslem života. Dovolím si mít jiný názor s argumenty, které jsou dle mého názoru celkem logické. Samozřejmě je na každém, aby použil svoji intuici a logiku a vyhodnotil, co zapadá do jeho mozaiky poznání. Je na každém člověku, aby si sám vybral svoji cestu, bez ohledu na to, co říkají různí guruové a věrozvěsti, samozřejmě mě nevyjímaje.

Je důležité vybrat si svoji cestu a jít po ní svobodně a cílevědomě a nést plnou odpovědnost za svá svobodná rozhodnutí, za své svobodné činy a za své svobodně učiněné myšlenky.

Svoboda to není jen možnost dělat cokoli, co se mi chce, ale je to zároveň i odpovědnost za všechno, co jsem kdy učinil, učiním a za všechno, na co jsem kdy myslel. To je jedna z věcí, o které jsem přesvědčen, že ji mnoho lidí úplně nechápe. Prosím neplést si toto pojetí s různými názory politiků na svobodu. To s tím nemá nic společného.

Myslím tím politiky všeho druhu, ať k nim chováme nebo nechováme sympatie. Politici patří k těm, kteří pojímají svobodu pouze jako svobodu a odpovědnost občanskou. Svoboda nás jako lidských bytosti a odpovědnost k sobě jako lidské bytosti jsou opravdu jiné kategorie. Velké většině politiků to asi nemá smysl vysvětlovat. Jestli je pro někoho životním cílem vyhrát volby, tak asi nemá smysl s takovým člověkem polemizovat o svobodě lidské bytosti.

Být svobodnou lidskou bytostí nebylo snadné v žádné době, možná už od bájných zlatých časů Atlantidy. Myslím si, že pokud někdo toužil po lehké cestě životem, tak se zde v této době ani neinkarnoval. Když už jsme si zvolili tuto naší životní pouť tímto světem, která bývá někdy humorná, občas strastiplná i radostná, tak si to užívejme a nestěžujme si. Zejména, když jsme si tento život sami vybrali.

Jsem si vědom, že s názorem, že jsme si vše sami vybrali, se ztotožňuje nejmenší část lidí, kteří jsou přibližně stejného filozofického směru jako já. Pochopení toho, že my sami jsme si vybrali tuto životní roli, kterou právě hrajeme, je opravdu někdy těžké. Není jednoduché přijmout myšlenku, že všechny životní útrapy, všechna fyzická a psychická utrpení, jsme si dobrovolně vybrali. I přesto je tady krásně.

Zkuste se podívat na probouzející se jarní přírodu, není to nádhera? Když se příroda dokáže takhle rozzářit, proč bychom to nedokázali i my? Vzpomeňme si na Werichův monolog z jedné pohádky, kdy se v roli krále potápěl do močálu a zamysleme se i my nad svým dosavadním životem.

Možná, když se nám povede si své chyby přiznat, jako se to povedlo panu králi, začneme z močálu opět stoupat. Nakonec vystoupáme z močálu, což většinou byly jen naše těžké myšlenky, možná i minulé skutky a pak už jen stačí vybrat správný směr a nevkročit do dalšího močálu. Samozřejmě vždy budeme mít možnost svobodné volby vkročit do dalšího močálu a v něm už se konečně utopit.

Představme si situaci, že zavřeme oči, a když je otevřeme, tak můžeme být čímkoliv, jakoukoliv bytostí, zcela hmotnou, zcela nehmotnou, s plazmatickým tělem, s astrálním tělem, můžeme být absolutně čímkoliv. Absolutně svobodní si můžeme dokonce vybrat čas a prostor, kde se budeme manifestovat v rámci této své absolutní svobody.

Co když dojdeme k překvapivému závěru, že cokoliv si představíme, cokoliv si dokáže představit naše mysl, naše vědomí se realizuje v nějaké realitě, v nějakém bodě časoprostoru, už vlastně existuje. Možná nakonec dojdeme k závěru, že tím nejlepším svobodným rozhodnutím je naše současná životní role, naše současná inkarnace, naše současná podoba, protože všechno, co si dokážeme představit, se někdy někde v nějakém bodě časoprostoru už realizuje.

Takže paradoxně to může vypadat, že naše nejsvobodnější rozhodnutí je rozhodnutí být tím, kým jsme, ale být tím vědomě.  Plně si uvědomovat svoji roli, kterou jsme si svobodně zvolili a být v té roli svobodní a nenechat se svazovat žádnými dogmaty, pravidly, nařízeními, regulemi, které nám někdo jiný vnucuje ať už se sebelepšími či sebehoršími úmysly. Vždy je vše naše rozhodnutí. Čiňme ho svobodně a přijímejme za něj zodpovědnost. (zdroj: miroslav-zelenka.cz)

Zde je nahrané video na youtube: