Lev je na ilustracích zobrazován jako ohnivý sluneční míč, vyzařující klidně do všech stran teplo, Vodnář rozstřikuje chladným třpytem prskavek své studené světlo rozptýlené na periférii. Vodnář je jako ledově chladný zimní vzduch třpytící se tisíci ledovými krystaly, v nichž se rozkládá sluneční světlo do spektra barev, nebo projede jako zářící blesk elektrostaticky nabitým bouřkovým vzduchem.

Vodnář se zrcadlí v pohledu šíleného štvance, ale i v excentricitě geniality a v přemrštěnosti samotářské osobnosti vynálezce. Vodnář je blázen zvěrokruhu, tráví život jako klaun pod cirkusovou kupolí. Baví svými vtípky a při smíchu publika se cítí osamělý. Spřežení Vodnář/Lev je mýtus o bláznovi (Vodnář) na králově dvoře (Lev). Oba se doplňují a jsou na sebe odkázáni. Blázen na jemu chybějící teplo, sílu, moc a středovost krále a ten zase na nezastírané a nerespektující pravdě blázna.

Nikdo jiný nesmí králi prezentovat pravdu tak bezohledným karikováním a nemít přitom strach, brát život jako hru. Ale blázen, kterého nikdo nebere vážně, a který proto může být tak vážně brán, požívá bláznovské volností. Králi/Lvu pak na něm vymáhá vlastní sebevědomí a testuje jeho pravdivost. Blázen platí za volnost mít pravdu svou vnější rolí. Pokud chce patřit k okruhu mocných, nikdy nesmí účinkovat demaskován.

Tak stojí stále vně, usmívá se jako blázen a přesto je nepostradatelný svou odkrývanou pravdou. Sám maskován, smí demaskovat, vtipně odhalovat. Jakmile odloží masku blázna, je ztracen. Na začátku cesty, kdy je ještě velmi vzdálen nálezu svého středu, ještě daleko od svého doplňujícího lvího pólu, se bláznovství projevuje v citové rozrušenosti a klamných idejích, jako by se vznášel ztracen ve světovém prostoru: manifestuje se nestálou rebelií.

Zde bojuje se všemi autoritami světa i — aniž by to věděl — svou vlastní vnitřní autoritou. V postupné integraci s pólem Lva začíná i v něm narůstat centrovanost a suverenita. Cesta Vodnáře tak vychází z volnosti vnějšího boje proti autoritám k volnosti považující úsudek za nutnost, která může být uznána za dobrovolnost. Pojem dobrovolnost se potom projevuje z pólu Vodnáře „volný" a pólu Lva „ochota".

„Volnost před něčím" je chápána jako iluze, pokud se chce někdo osvobodit od společenských konvencí. Třeba kdyby 'si jako vtip oblékl na vídeňský ples v opeře džíny, na důkaz odmítání uznávaných norem. Zde se objevuje zdánlivě volná forma ztělesňující pouze jinou uniformitu proti jiné, zdánlivě zaprášené formě. Ve skutečnosti vyvolá stejný dojem, jako když se rozčilený pubescent cítí utlačován. Bojuje proti autoritě rodičů, protože se ve skutečnosti necítí volný. Pojem „volný v čem" chápu naproti tomu jako suverenitu, pohlížet na život jako jediný velký cirkus, který nabízí různé hry. Pak lze uniknout roli v každé hře na zemi. Suverenita „blázna" se projevuje v tom, že odhalil všechny hry jako hry, neztotožnil se s žádnou rolí, žádným klišé. Může se mezi nimi pohybovat a rozhodovat se, která z rolí je tak důležitá, aby se jí v životě držel. Zde potom vzniká onen pocit osamělosti a bezprizornosti. Ten má každý, kdo nehledá pohodlné uvelebení se v hraných rolích, ale je všude — tedy i nikde — doma a může, jako pravý blázen, snadno demaskovat hru druhých.

Vodnář 1

Na 1. vývojovém stupni začíná Vodnář s nejistým rozčilujícím rebelantstvím proti všem, které pociťuje jako autoritativní — a těch je velmi mnoho. Neboť jeho narušený pocit sebehodnocení vnímají ostatními většinou jako centristický a sebeovládající. Cítí se jimi ohrožen a hledá si ochranu útěkem do arogance. Svou chybějící sebejistotu si kompenzuje pseudooriginalitou a zkouší si dodat image něčeho zvláštního. V symbolice obsažená nervózní rozrušenost se může projevovat klamnými idejemi. Každé omezení své domnělé svobody, projevující se na tomto stupni nejednou jako karikatura, vyvolává klaustrofobní strachy. Tak se zde vymaňuje z pro něj tak důležitých a oporu nabízejících struktur a utíká do chaosu, z jeho pohledu ztělesnění volnosti.

Vodnář 2

Také na 2. vývojovém stupni ho doprovází nervózní zmatky a roztěkanost myšlenek, jakmile se ohlásí dlouhodobé životní perspektivy. Ani zde nemá trvalejší mezilidské vztahy, ani ještě nepomýšlí na jasné linie v povolání, protože už sama představa konsekvence a permanence v něm vyvolá strach. Život má zde charakter štvanosti a těkavosti, projevuje se v divokých zatáčkách. Výrazně nepraktický idealizmus vykonává svůj díl v tom, že Vodnář má jako neakceptovaný outsider ze světa strach. Zde je ještě Blázen v tragickém smyslu, necentralizovaná bludička bez síly a perspektiv.

Vodnář 3

Vodnáře 3 může i nadále přepadat pomatenost a excentricita. Dostává se mu zde už přívětivého nádechu roztržitého profesora. Chaotický a svérázný, trochu bezkrevný a nesoustředěný v hledání geniální ideje napomáhající z všední monotónnosti. Jako osamělý excentrik hnaný životem s nervózním neklidem, bez domova, zajatý ve světě podivných idejí, děsí Vodnář i zde jako strašidelná karikatura existencí sám sebe. Ve svých marných snahách získat označení zvláštní originality, působí někdy jako zklamaný vynálezce, který bojuje v životě dlouho a s trpělivostí za své nepraktické ideje a nápady a není schopen poznat jejich nereálnost.

Vodnář 4

Na 4. vývojovém stupni ubývá trochu odcizenost životu. Do popředí posunované střety se společností brzdí zvláštní outsiderství. Vodnář zde už nebojuje o svoji volnost, naopak angažuje se o osvobození potlačovaného okruhu společnosti. Vnímá své sociální závazky z pozice revolucionáře. Nasazuje síly převážně pro menšiny, s nimiž cítí příbuznost. Svoji angažovanost přitom provozuje ovšem z pyšné pozice. Osobně zůstává nedotknutelný.

Do své snahy o narovnání, podporující volnost, rovnost a bratrství, dosud svoji osobu nezahrnuje. Z ptačí perspektivy formuluje idealistické požadavky směřované na druhé. Jeho vlastní pozice se to netýká, je pyšně povznesen nad věc.

Vodnář je zde teoretickým pozorovatelem bojujícím zvnějška s hierarchickými strukturami společnosti. Považuje se za příznivce minorit bez konsekvence pro svou osobu. On sám zůstává ve své osobní volnosti zcela mimo, žije jako samotář v jiném čase a systému. Bojuje za řád a sílu, protože se v nich ještě nemůže najít.

Vodnář 5

Z Vodnáře 5 se pomalu vylupují osvobozené vlastnosti tohoto znamení. Projevují se zde ideovým bohatstvím a nadáním vynalézat v celé své genialitě. Srší svými náhlými nápady, láme myšlenková klišé a probouzí okolní svět nekonvenčním myšlením. Ve svém světě idejí je často o roky až století před svou dobou. Svou nestrannost zde už neprožívá primárně na úrovni života neschopného podivína, ale pociťuje ji jako duchovní osamělost, protože nachází jen velmi málo lidí, kteří s ním mohou sdílet jeho vize.

Trpí duchovní zahálčivostí svého okolí, i když na tomto stupni ještě nemá žádný důvod cítit arogantní povýšení nad nepohyblivostí ostatních. Naopak často zde závidí svým bližním prostotu mysli a z ní vyrůstající schopnost zakotvená v životě, což mu ještě úplně chybí. Jeho duch štvaný stále novými nápady se vznáší k nebi jako odpoutaný vzdušný balón, protože na tomto stupni ještě nenašel zcela svůj domov a často si zoufá ve snaze o kontakt a pozici v konkrétním světě.

Vodnář 6

Teprve 6. vývojový stupeň se svým mutačním skokem k autotelismu mu dovolí pochopit, že jeho pravý domov je v kreativní vzdálenosti jeho geniálního intelektu. Tady se už nepokouší kompenzovat svou bezprizornost pohlavním doplňováním. Našel volnost ve zrušení pohlavních rolí a cítí se nezávislým na stereotypní roli, i když ji může přechodně brát jako hru. Na této úrovni si Vodnář tříbí sociální formu cítění tak, že se z úsilích o bratrství nevyčleňuje, naopak je připraven zahrnout do své teorie o volnosti, rovnosti a bratrství i vlastní osobu.

Tak se stává na tomto stupni nejen vizionářem lepšího světa, ale i příkladem svobodomyslného a individuálně kreativního přístupu člověka ke společnému okolnímu světu. Přiblížením k doplňujícímu lvímu pólu došlo také už k vyšší střednosti v sobě samém, takže ztrácí pocit bezdomovecké citové rozrušenosti. Čím více dosahuje integrace s doplňujícím principem Lva, tím víc narůstá pocit: „Jsem doma všude, kde jsem."

Vodnář 7

Se 7. vývojovým stupněm se rozvíjí tvůrčí intelekt Vodnáře k nejvyššímu bodu. Přiblížením ke lvímu pólu nabývá stále víc na významu schopnost zklidnění, uvedení toku idejí do klidu, takže už může zcela sám oddělovat podstatné od nepodstatného. Tady už není Vodnář štván a zmaten myšlenkovými záblesky. Mohou vykrystalizovat důležitá vnuknutí vedoucí k praktické kreativitě (Lev) a ne pouze ke krátkodobým nápadům. Nachází zde intuitivně správnou dobu realizace, což mu dosud dělalo velké problémy.

Orientovat se v čase totiž připadá neosvobozenému Vodnáři stejně těžké jako neosvobozenému Kozorohovi. Oba jsou mimo časovou osu. Kozoroh více uvázl ve zkušenostech z minulosti i v korzetu svého budoucího programu. Vodnář ve svém bizarním světě budoucích vizí, které by chtěl netrpělivě vnášet do ještě nehotové současnosti. Naproti tornu ztělesňují doplňující znamení Rak a Lev život v jeho přítomné životnosti, často ke své škodě nevidí souvislosti mezi současností a doplňujícími aspekty času, minulostí a budoucností.

Jeho pocit vzájemné rovnoprávnosti všech lidí se zde vyskytuje v pozitivní formě nerespektování projevů vyššího postavení. Na nižších vývojových stupních jej vyjadřoval těžkopádným kolegiálním přibližováním nebo nutností bojovat sebevědomím, přičemž druzí lehce poznali, že toto chování bylo následkem vlastního pocitu méněcennosti.

Nyní vychází do sebe soustředěný Vodnář ve svém rovnoprávném lidství druhým bez závisti vstříc, aniž by se roli či pozici svého protějšku vnucoval či jí pohrdal. Stále více zde roste vědomí ,být dítětem nebes" – Vodnáři vládne Uran, což ve starořečtině znamená doslova „nebe". To vede k taneční lehkosti v přístupu k životu: osvobozený od klišé, od zajetí formalizmu situační přizpůsobivosti, spojený pouze s vlastní intuicí k pravdě a jedinečností pohledu.

Vodnář 8

Osmý a poslední vývojový stupeň vede k „chymické svatbě", k mystickému spojení se lvím principem, k nejvyšší volnosti spojené s klidem ve vlastním středu. Vnímání tiše a klidně proudícího dechu centrální srdeční čakrou. V této získané jednotě dochází klidu i poslední neklidné myšlenky, kterými byl Vodnář tak dlouho štván. Tento současný stav je názorně popsán ve slovech zenového mistra Hakuina: „Potom se stává jeho myšlení myšlením nemyšleného, a jeho zpěv a tanec hlasem pravdy…"

z knihy Štěstí a seberealizace v horoskopu od Nicolause Kleina, vydané v roce 2000 nakladatelstvím Volvox globator