Během tohoto 90-ti sekundového experimentu mělo každé dítě na opasek připnutý malý pohybový senzor. Tento senzor zaznamenával pohyby dítěte, například zrychlení nebo otáčení, a to stokrát za sekundu. Výzkumníci chtěli zjistit, zda se pohyby dětí s diagnózou deprese a úzkost ve strašidelné situaci liší od pohybů dětí, jež takovou diagnóza nemají.
A ukázalo se, že se opravdu liší. Děti s diagnózou se od předpokládané hrozby – zakrytého terária – odvracely mnohem intenzivněji, než děti bez diagnózy.
Ve své zprávě v časopise PLOS One výzkumníci uvedli, že senzory byly schopné odhalit depresi nebo úzkost u velmi mladých dětí asi v 80 procentech případů. Takový nástroj může být užitečný. Ačkoliv se obecně uznává, že už děti ve věku tří let mohou trpět duševními poruchami, diagnóza je u nich velmi obtížná. Často si u nich nikdo žádných potíží nevšimne, protože své emoce drží uvnitř.
Neřešená úzkost v dětství vede k psychickým problémům v dospělosti
Začíná být zřejmé že tyto děti mohou v pozdějším životě čelit duševním a fyzickým zdravotním potížím, říká Lisabeth DiLalla, vývojová psycholožka na Lékařské univerzitě v Carbondale v Jižní Illinois. “Otázka zní: Můžeme to změnit?”
Možná, říká Joan Luby, psychiatrička na Washingtonské lékařské univerzitě v St. Louis. Její výzkum ukazuje, že léčba deprese u předškoláků jim pomáhá znovu prožívat radost, alespoň v krátkodobém horizontu. „Když zjistíte včas, že vaše dítě potřebuje pomoc, můžete mu poskytnout lepší péči,” říká Luby.
Rané začátky
Senzory ukázaly, že děti, které trápí úzkost a deprese, se od pociťované hrozby odvracely intenzivněji, než ty zdravé. Rozdíl mezi předpokládaným stupněm otočení a tím skutečným je označen jako úhel změny otočení (Yaw).
Jak děti reagují během pokusu vyvolat úzkost
Před rokem 1980 věřilo jen málo odborníků tomu, že malé děti jsou schopné zažívat depresi nebo úzkost. Pak výzkumníci zjistili, že už i sedmileté děti mohou být depresivní. Během devadesátých let začalo být zřejmé, že deprese a úzkost sžírá dokonce děti ve věku tří let. U mnoha dětí se však příznaky deprese mohou projevit zdánlivě nesouvisejícími problémy.
Například agresí, potížemi při jídle nebo hyperaktivitou. Výsledkem je nižší pravděpodobnost, že odborníci tyto takzvané „internalizujíci poruchy“ v raném věku diagnostikují.
Statistické údaje jsou však proměnlivé. Má se za to, že 10 až 20 procent dětí v předškolním věku trpí úzkostnou poruchou a asi 2 % depresí, přičemž některé děti vyjadřují dokonce sebevražedné pocity. Skutečné hodnoty jsou však pravděpodobně vyšší. Děti mladší osmi let ještě neumí vyjádřit vlastní pocity. Lékaři se proto při posuzování chování dítěte musí spoléhat na svědectví rodičů nebo pečovatelů. Děti, které trápí úzkost nebo deprese, jsou však často tak tiché a nenápadné, že si pečovatelé ani učitelé jejich potíží vůbec nevšimnou.
Takové děti nejsou těmi “vrzajícími kolečky”, říká Ellen McGinnis, klinická psycholožka na Univerzitě Vermontského lékařského centra v Burlingtonu.
Spolu s kolegy zaměřila svůj výzkum na hledání objektivních způsobů rozpoznávání dětí s těmito potížemi. Takový výzkum může být pracný a časově náročný. Jako postgraduální studentka zaznamenává McGinnis chování dětí během pokusu s hadem nebo podobných pokusů, které mají u dětí vyvolat úzkost.
Několik výzkumných asistentů poté vyhodnocuje tyto videozáznamy a posuzuje reakce dětí. McGinnis trvalo dva roky, než vyhodnotila chování 10 dětí. „říkala jsem si: To je směšné, „vzpomíná.
Vědkyně proto vytvořila nový test
Utvořila proto tým se svým manželem, lékařským bioinženýrem Ryanem McGinnisem pracujícím na stejné univerzitě, aby našli rychlejší a lepší cestu, jak u dětí rozpoznat depresi nebo úzkost. Výsledkem bylo spojení klasického testu na úzkost s hadem a komerčně dostupného pohybového senzoru.
Z celkového počtu 63 dětí, které tento test absolvovaly, na základě následného 90 minutového rozhovoru mezi zkušeným klinickým psychologem a pečovatelem lékaři diagnostikovali úzkost nebo depresi u 21 z nich. “Tato metoda je při určování úzkosti nebo deprese zlatým standardem,” říká Elen McGinnis.
Na základě údajů z čidla výzkumníci zjistili, že při testu s hadem představovalo nejdůležitější období asi 20 sekundové očekávání před samotným odhalením. Když spatřily terárium, otočily se děti s úzkostí nebo depresí k děsivému objektu zády. „Děti s diagnózou se od potenciálně ohrožující situace odvracely intenzivněji, než děti bez diagnózy, „říká Ryan McGinnis.
Byl překvapen, že po velkém odhalení senzor nezaznamenal rozdíl mezi dětmi s diagnózou a bez ní. “Překvapilo mě, kolik dětí bylo nadšených, že vidí hada,” říká McGinnis.
Výzkumníci dokázali pomocí údajů ze senzoru správně rozpoznat 14 z 21 dětí s diagnózou. Míra nesprávného určení byla také nízká, když jako depresivních nebo úzkostných bylo nesprávně označeno pouze pět dětí.
Nejde o zlatý standard, říkají výzkumníci, ale je to lepší, než široce využívaný dotazník, v němž rodiče vypovídají o problémech svých dětí. Pomocí dotazníku bylo správně určeno pouze osm z 21 dětí s diagnózou.
Vzhledem k tomu, že test byl jednoduchý a technologie senzoru je snadno dostupná (stojí méně než 4 USD a komponenty potřebné k měření pohybů těla jsou běžně dostupné ve většině mobilních telefonů), párování této technologie s testy chování má veliký potenciál, myslí si Ryan McGinnis. “Něco takového bude možné snadno rozmístit a využívat k univerzálnímu vyšetření,” říká.
Test na depresi
Vyvolávání strachu jako v testu s hadem, je typická spíše pro úzkost, než pro depresi, říká Sara Bufferd. Je klinickou psycholožkou na Kalifornské státní univerzitě San Marcos, jejíž výzkum se také zaměřuje na rozpoznávání internalizujících poruch u předškoláků.
Zajímalo by ji, zda budou senzory u dětí fungovat během situace, která zvyšuje pocity smutku, bezmoci nebo frustrace. “Nejsem si jistá, zda reakce na takové situace vyvolají pohyb podobně, jako tomu bylo v situaci navozující strach,” říká.
Mnoho výzkumníků pracujících na včasném rozpoznávání dětí s duševními potížemi tyto děti zároveň dále dlouhodobě sledují. Mohou tak vysledovat, zda se tyto duševní potíže přenesou do pozdějšího života. V roce 2014 Bufferdová se svým týmem prokázala, že u tříletých děti s příznaky deprese byla vyšší pravděpodobnost deprese i o tři roky později. Související výzkum na starších dětech ukázal podobnou spojitost.
Nový výzkum nyní ukazuje, že velmi malé děti s duševními potížemi mohou být také náchylnější k problémům s fyzickým zdravím v dospělosti. V letech 1994-2001 DiLalla měřila internalizující chování u 326 dětí ve věku pěti let pomocí dotazníku Child Behavior Checklist. Ačkoliv tyto děti vykazovaly depresi a úzkost, jejich chování nedosahovalo klinických úrovní.
- ledna publikovala DiLalla spolu s kolegou z laboratoře Matthewem Jamnikem v časopise Frontiers in Psychology důležitou zprávu. Podle ní děti s vyšší mírou internalizace ve věku 5 let měly asi o 30 procent vyšší pravděpodobnost, že budou o 7 až 12 let později v různé míře v závislosti na pohlaví a temperamentu trpět fyzickými zdravotními problémy. Jako jsou nespavost či bolesti hlavy a břicha. Děti s vyšším internalizujícím skóre v raném věku měly také o 30 procent vyšší pravděpodobnost, že v dospělosti propadnou nekontrolovanému přejídání. Duševní zdraví ve věku 5 let má dopad na fyzické zdraví v pozdějším životě, říká Jamnik.
Úzkost a deprese vyžaduje včasnou léčbu
S rostoucím počtem důkazů o tom, že duševní potíže dětí v předškolním věku se přenášejí do dospělosti, se výzkumníci začali zabývat možnostmi jejich léčby. Práce laboratoře Joan Luby, která se zaměřuje téměř výhradně na předškolní depresi, je orientační.
V roce 2016 Luby ukázala, že depresivní děti vykazují menší odezvu na odměnu, než jejich vrstevníci bez deprese. Její tým zkoumal 78 dětí ve věku od 4 do 7 let na elektroencefalogramu (EEG), neinvazivním přístroji měřícím elektrickou aktivitu v mozku. 53 dětem z této skupiny lékaři diagnostikovali depresi.
Když byly děti s depresí připojené k přístroji měřícímu elektrickou aktivitu v mozku (prostřednictvím malých elektrod umístěných po obvodu lebky), jejich část mozku, která se aktivuje během odměny, byla méně aktivní, než u zdravých dětí.
Porovnání mozkové aktivity dětí v reakci na odměnu
Děti hrály na počítači hádací hru. Děti s větším počtem správných odpovědí dosáhly více bodů a celkově lepší odměnu. I když děti s depresí zvolily správnou odpověď, vykazovaly na EEG menší mozkovou aktivitu, než jejich zdraví vrstevníci. Znamená to, že jejich reakce na odměnu je utlumená, oznámila Luby v říjnu 2016 v časopise Journal of the American Academy of Child and Adolescent Psychiatry. U dospívajících a dospělých jsou podobné tlumené odezvy na odměnu také spojovány s depresí.
Luby v mezidobě také studovala děti, které podstupovaly pozměněnou podobu zavedené psychoterapie známé jako Interakční terapie rodič-dítě (PCIT). Tato včasná intervence u dětí s problémy chování probíhá tak, že terapeut učí pečovatele zvládat u dítěte rušivé chování a záchvaty vzteku. Terapeut pozoruje rodiče i dítě poloprůhledným zrcadlem a komunikuje s dospělými prostřednictvím sluchátka v uchu. V této studii předškoláci a jejich pečovatelé postupovali podle schématu PCIT, zaměřili se však na snížení pocitů viny a studu, které obvykle depresi doprovázejí.
Luby zjistila, že děti, které podstoupily tuto léčbu, vykazovaly nižší a méně vážné úrovně deprese než děti umístěné ve skupině čekající na léčbu. Děti, které podstoupily modifikovanou formu PCIT navíc začaly vykazovat na EEG stejnou odezvu na odměnu jako děti bez deprese. “Léčba změnila odezvu na odměnu,” říká Luby o své nepublikované práci.
Má však tato nově nalezená radost šanci přenést se do pozdějšího dětství a problematického věku teenagerů? Luby doufá, že až dorostou, získá na tyto otázky odpovědi. (zdroj: sciencenews.org)
Buďte první kdo přidá komentář